Přinášíme vzpomínky mistra svého oboru. Oboru, který již skoro úplně odvál čas.

Svého času byli na světové špici barrandovští a televizní ruchaři. Lidé, kteří dokázali imitovat veškeré zvuky vrzajících dveří, úderů pěstí nebo třeba uragánu. Dnes jejich práci čím dál více nahrazují počítače a databáze zvuků.

Podobnou zanikající profesí je i lechtač, bez něhož se neobešlo nahrávání mnoha populárních písní, zejména v osmdesátých letech. Pan Václav Jouda, kdysi absolutní mistr této profese, se s námi podělil o své vzpomínky.

„Nezlobte se, že vám svou práci nepopíšu do všech detailů. Pořád doufám, že by se naše profese mohla dočkat zmrtvýchvstání, a proto nechci své finty prozrazovat případné konkurenci. Jsem poslední žijící lechtač a celé know-how nosím v hlavě.

My lechtači jsme vždy úzce spolupracovali s interpretem. Všechny naše populární zpěváky jsme museli osobně poznat a trochu je vyzpovídat. Nejlehčí spolupráce byla s těmi umělci, kteří byli lechtiví hodně a na kterémkoli místě. U jiných jsme si ovšem museli pamatovat, jestli nejlepších výsledků dosáhneme lechtáním v podpaží, nebo na chodidlech. Dokonce u dvou zpěváků - jistě pochopíte, že je nebudu jmenovat - jsme mohli pracovat jen tehdy, když si kalhoty i trenýrky spustili až ke kolenům. Tam ovšem bylo nutné ovládat ty správné hmaty a prstoklady, protože stačilo sáhnout jinak a už jsme brali práci vzdychačům. Vzdychači byli kolegové, kteří pomáhali interpretům docílit co nejerotičtějšího vyznění zpěvu, ale promiňte, to mi připadalo vždy poněkud pokleslé. Naše lechtačská práce - to bylo něco docela jiného. Měli jsme vždy přesně stanoveno, jakého tónu má interpret dosáhnout, a kdyby dotyčný vyzpíval jen horní es místo éčka, byla by naše odborná reputace v háji. Lechtačství je věda, přátelé! Talent, vědomosti, hudební sluch, psychologie, bez toho lechtač nemohl existovat! To bylo něco docela jiného, než obyčejné vzdychačství! A nemyslete si, aniž bych chtěl na některé zpěváky nasazovat, byla mezi nimi i naprostá dřeva. Takový xxxxxx vyzpíval mnou vytvořené horní céčko, ale pak se ztrácel v nižších tónech a muselo se nahrávat zas a znovu. A to víte, do nekonečna opakované lechtání ztrácí na efektivitě i na přesnosti, to jsou zkrátka zákony přírody. Tam jsem musel odstoupit od smlouvy a dotyčnému pak zadávali jen dostatečně nízko posazené písničky.“ Pan Jouda si pro sebe tiše notuje „Nech brouka žít“ a usmívá se.

Nedá nám to nezeptat se: „A jak to bylo u žen? Lechtání v podpaží a na chodidlech si ještě umíme představit, ale...“

„No pozor, to by bylo nedorozumění! Ženy mají zvláštní talent a lechtání vůbec nepotřebují! Tam jsme někdy taky zaskakovali, ale jinak nás mohl nahradit kdokoli, kdo ve správnou chvíli ukázal klícku s myší nebo s pavoukem. A abyste si nemyslel nějaké čuňárny, vzdychači jim prostě promítali na stěnu studia snímky diamantových šperků a klobouků od Coco Chanel.“

Na dotaz, která skladba mu dala nejvíce „zabrat“, se pan Jouda hluboce zamyslel: „Já myslím, že to byl Kamil Střihavka a Země vzdálená. Střihavka je jasný chodidlový typ. Problém byl v tom, že tam ony vysoké tóny musejí znít hodně dlouho a to se zejména ke konci nedařilo. Tam jsme nakonec museli stříhat a skládat více záznamů do jedné sekvence. Stříhat. Stříhat Střihavku, chi chi chi...“ Pan Jouda se s uculováním zasnil a už se nám nepovedlo jej přimět k dalšímu vzpomínání.

Vážně to byly doby a písně, na které se dnes vzpomíná s nostalgií. A svůj podíl na nich měli i lechtači.

Píseň Saturday night ještě musela česky přezpívat Marie Rottrová (píseň Hodina H), protože jsme na rozdíl od bratří Gibbových vlastní lechtače neměli. Pak už ale přišla éra Vítězslava Vávry, kterému pan Jouda pomáhal s vyzpíváním všech vyšších tónů (podpaží), Michala Davida s písní Diskopříběh (také podpaží), mnoha písní Tomáše Linky (například Lojza a Líza nebo Paní má se má - podpaží i chodidla), již zmiňovaného Kamila Střihavky (chodidla) nebo Karla Gotta (Zůstanu svůj, Máš mě v patách a další, místo lechtání neuvádíme). Ano, věčná škoda, že kvůli železné oponě nemohli pan Jouda a jeho kolegové prorazit i v zahraničí. Například Leonard Cohen po kvalitním lechtači celou svou kariéru toužil, ale žádný mu nevyhovoval, a on tak musel dělat z nouze ctnost.