Bodrý lide mé krásné země, vážení spoluobčané, dělníci (vy, opravdoví tvůrci materiálních hodnot naší milované vlasti), intelektuálové (vy, arbitři té pravé elegance a zároveň soudcové humanity a sociální spravedlnosti), podnikatelé (vy, tvůrci a vizionáři budoucnosti ) i odboráři (vy, pilné včelky z cizího majetku tyjící), nezoufejme, opravdu k tomu nemáme jediný důvod. Jásejme a hosana pějme k Bohu jedinému, jenž spravedlivě a bez oddechu řídí a podle pevného plánu reguluje pohyb veškerenstva, či pochvalně mručme nad evolučním zákonem, jenž od Big Bangu přes láčkovce a opici až k samému vrcholu světového lidství, tedy ke standardní formě českého politika sám od sebe dospěl. Tak jako spontánní řád lidské společnosti je bezesporu lidským rozumem řiditelnou organizací, evidentní to důkaz dokonalosti sociálního inženýrství, tak i do české duhy patří nade všechny pochybnosti barva černá. Bonmot Miloše Zemana, kterého si jinak velmi vážím, na konci rozhovoru s paní Michaelou Jílkovou je tedy poněkud nemístný.

Jak všichni víme, naše duha se vymyká všem fyzikálně-chemickým zákonitostem, je specificky česká, a tedy i logicky trochu černá stejně jako filmy pánů Davida Lynche a Quentina Tarantina, či knihy Franze Kafky, kteří si právě z tohoto důvodu naši domovinu oblíbili. Někdy si říkám, že i tajemný Bob z Glastonberry Growe, jenž svou temnou přítomností obohacuje kultovní seriál Twin Peaks, či bájná Říše zla zpopularizovaná brněnským black-metalovým souborem Amon, zcela jistě mají v naší nevšední domácí duze své nezaměnitelné místo a zároveň se divím, že ti staří dobří demokraté Bedřich Engels a Karel Marx v Přerově Manifest komunistické strany nenapsali, Fridrich Nietzsche svého Antikrista na Chrudimsku a Havlíčkobrodsku nestvořil, či onen bájný humanista rakouského původu Mein Kampf někde jinde v naší horami obklopené kotlině na papír svým plnicím perem nenanesl.

Ale dosti již prázdných slov. Rád bych se opět vrátil k faktům, ze kterých vyplývá má brilantní syntéza. Je to naprosto jednoduché, žádné nové volby nepotřebujeme, nové koalice, ať už velké, nebo malé, či překlenovací úřednické kabinety, nebo jiné podobně kostrbaté konstrukce jsou zbytečné a vlastně k ničemu pozitivnímu nepovedou. Ptáte se proč? No jen se podívejte kolem sebe. Po pěti měsících bezvládí se vlastně nic neobvyklého nestalo. Ekonomie jde svou vlastní cestou, země se samovolně vyvíjí, školství i zdravotnictví fungují a hypermarkety jsou otevřené, legislativní smršť, na kterou byla tak hrdá poslední vláda, se zastavila a řadového občana netrápí takřka nic, kromě několika hlučných cikánů, což se dá úspěšně vyřešit na lokální úrovni navzdory mediálním křiklounům typu Petra Uhla a podobně.

S trochou štěstí se současná situace nadobro zasekne a zůstane neměnná až do okamžiku, kdy naši skvělí státvotvorní představitelé vyhynou přirozenou cestou. Bělovlasí kmeti sešlí věkem odejdou poněkud dříve, ti mladší s tuhým kořínkem nás budou svou ducha povznášející přítomností obšťastňovat o něco déle. Nicméně takových, řekl bych padesát až šedesát let, budeme žít v harmonii a míru. Zvolení poslanci nepřijdou o své platy a nejrůznější výhody (ani ti lidovečtí, v jejichž čele Jan Kasal drží zcela zaslouženě pomyslnou palmu vítězství nepřetržitého českého politického maratonce, ani ti lidovečtí, kteří vládnou již od dávných sametových dob a zcela nesporně si uvědomují, že předčasné volby by znamenaly jejich politický konec spojený s tragickým návratem do výrobního procesu), což pozastaví jejich nervní palpitace a povede k jejich celkovému zklidnění. Navíc si nedovolí vzhledem k patové situaci a slabosti současné vlády i opozice příliš zákonotvorně narušovat spontánní vývoj země svými obvyklými regulacemi naší občanské svobody. Nelze opominout také velmi důležitou skutečnost. Právě díky rozložení sil v Parlamentu si ani jedni, ani druzí nedovolí vykrádat státní kasu nad únosnou míru (alespoň doufám), všichni se totiž budou závistivě pozorovat a nikomu nic neunikne, tedy alespoň na centrální úrovni. Za ty peníze, které jim dáme z našich platů, a za tu srandu, kterou bychom mohli zažít, to stojí, nemyslíte?

A tak než u nás a zároveň i v celé Evropské unii už konečně a na věky věků zvítězí nekapitalismus, prožijeme společně několik desítek let podařené legrace. Tomu pevně věřím a jaksi intuitivně jsem o tom hluboce přesvědčen. Aleluja.

MartinMarak.free.fr