Pro politiky existují úkoly těžké a lehké. Mezi ty těžké jsem donedávna řadil vyjednat jaderné odzbrojení Severní Koreje nebo Iránu. Po nutnosti vyzvednout dceru ze školky, jsem ale škálu obtížnosti úkolů musel přehodnotit.

Asi znáte ty situace, když vám žena řekne, ať výjimečně vyzvednete dceru ze školky, protože má po půlroce domluvenou kadeřnici, a když už jste jednou doma, nebude přece volat babičce. Naprosto triviální úkol, u něhož nepochybujete, že jej zvládnete levou zadní. Když ale vyrazíte do školky, tak zjistíte, že to až taková prkotina není.

První úkol, který musíte zvládnout, je přejít přes paní učitelku, která se na vás podívá a řekne: „Vy jste kdo?“ Překvapeně koktáte své příjmení až zapomenete jméno dcery, což je její další záludná otázka: Anička, Janička, Anežka, proč mám ty děti čtyři... opakujete si v hlavě a až na soupisce dětí zjistíte, že je to Tonička. Vykřiknete hrdě její jméno a paní učitelka si vás znovu prohlédne s dovětkem, ať si teda pro ni dojdete.

Vstoupíte do místnosti, kde je šíleně moc podobných dětí. Tak které to je. Paní učitelka ve snaze pomoci vykřikne: „Děti, kdo tu máte tatínka?“

To neměla dělat. Najednou se kolem vás objeví třicet dětí křičících, že jsou vaše a chtějí s vámi domů. Jen to vlastní si v koutku hraje s legem a odmítá jít domů. Po dvaceti minutách vyjednávání a slibování dárků, vaše dítě dorazí s tím, že chce, abyste si s sebou vzali ještě Davídka, Patrika, Michalku a/nebo Mirečka – a čeká vás proto další kolo vyjednávání.

Dobře, teď jen vybrat správné oblečení. Asi kvůli GDPR mají děti místo jmen na cedulkách v šatně pouze obrázky a vy se cítíte totálně ztraceni. S překvapením zjišťujete, že vaše dcera má obrázek modrého autíčka, což vám opakovaně potvrzuje svým kýváním a odmítá se s vámi bavit o alternativách. Sice se vám zdá, že ty kalhotky a mikina jsou trochu větší, ale odůvodňujete si to tím, že je má po starším bráchovi, takže určitě bude vše v pořádku. Jen u těch holínek o pět čísel větších znervózníte. Ale což, pojedeme autem, takže to asi nebude problém.

S úlevou přijíždíte domů. Zvládli jste to! Žena vás určitě pochválí!

Radši vyjednávat s Kimem!

Hned první pohled vaší ženy vás ale vyvede z omylu. Ano, dítě je vaše, ale oblečení ne. Ani se nestihnete nadechnout a už musíte odpovídat i na otázky během telefonátu paní učitelky ze školky, která hledá logiku v tom, proč by holčička měla mít modré autíčko...

Následně slyšíte zvonek a potkáváte maminku Frantíka, která byla zřejmě nespokojená s vizí, že ho má oblíknout do růžových tepláčků a červeného svetýrku. Boty mu prý také nebyly, kdy pomalu ani nechápete proč. A její obličej byste také nechtěli vidět. Rozzuřený býk před útokem působí vedle ní jako anděl. Slova, které směrem k vám pronese, jsou před 22. hodinou nepublikovatelná.

No, vypadá to, že příští rok mě asi ve školce neuvidí. Hledám si totiž letenky. Rád bych dotáhl tu smlouvu se Severní Koreou a Íránem o jaderném odzbrojení. I ten Kim vedle obličeje maminky Frantíka vypadá jako mírumilovný tvor, se kterým se prostě nějak dohodnete.

P.S. Tento příběh se takto nestal, ale mohl se stát.

S Toničkou vám přejeme co nejúspěšnější rok 2020!

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu