„Bylo léto, zrály maliny…“ zpíval mi do ucha Karel Hála a jeho Matylda se toulala někde kolem mne. Skutečně bylo léto a doopravdy zrály maliny. Bylo totiž 12. srpna 2020 a v Sadské byl i přes velmi pozdní faunovo (Husákovo) odpoledne ještě docela slušný „pařák“.

Ve stínu osmadvacet stupňů, na slunci téměř dvakrát víc. Pro extrémně teplomilného člověka, konkrétně mne, ideální chvíle pro práci na HUMIZA – tedy na HUsákově MIni ZAhrádce o ploše celých 12 metrů čtverečných, která se po nedávných deštích silně zazelenala i tam, kde by neměla.

Ze skříně jsem vytáhl své staré džíny, po­měrně hrubým násilím do nich vecpal své mírně nadváhové tělo a ozbrojen několika kopa­cími, odplevelovacími a hrabacími nástroji zaútočil na značně zaplevelenou HU­MIZU.

Vzhledem k nedostatečné fyzické kondici jsem byl relativně brzo donucen zaujmout bojovou polohu v záhonu na boku ležícího střelce a usilovně se věnovat hluboké (spíše mělké) motyčkové orbě zkombinované s jednoruční forhendovou plečkou.

Území vymezené „chovu“ malin, jahod, máty a keři muchovníku olšolistého jsem uvedl do přibližně provozuschop­ného stavu zhruba za hodinu. Po několikaminutovém kochání kvali­tou a vrcholnou estetikou odve­dené práce jsem se rozhodl, že záhon, ještě osypaný stále dozrávajícími malinami vskutku obřích rozměrů, přihnojím. V tomto případě jsem nevyužil hnojivo z vlastního zdroje, nýbrž nějakým způsobem „grilovaná a současně granulovaná“ hovínka kravská.

„A je to!“ vydechl jsem šťastně a výrok doplnil gestem známým z nádherných sloven­ských večerníčků o Patovi a Matovi.

A protože „kytky smrděly a ptáci řvali“, rozhodl jsem se tento den svévolně pova­žovat za lokálně dovolenkový. Jak si však odůvodnit aktivní nicnedělání ležením na slunci? Ano, přišel jsem na to. Mu­sím se obětovat v zájmu vlastního zdraví! Udělám to pro tvorbu vitamínu D.

Vytáhl jsem si na nízkou terásku před domem pohodlné proutěné křeslo a snažil se zaujmout polohu polosedícího a pololežícího starce. Když jsem si ještě dal pod nohy stoličku, výsledek byl přímo božský. Sundal jsem si své čtyřdioptrické plusové brýle, položil je na okraj stolu a v několika okamžicích upadl do sladkého „bezvědomí“.

Právě když se mi zdál sen o tom, jak si zapaluji ohýnek na opékání špekáčků, vytrhl mne z něj brutální ženský výkřik:

„Pane Husáku, vy hoříte! Hoří vám pindík!!!“

V šoku po probuzení jsem zíral na plamínky a kouř stoupající k nebi přesně z místa, kde se skryta pod džínami a slipy nacházela má mužná „chlouba“.

Naštěstí byla moje přibližně padesátiletá sousedka dostatečně duchapřítomná. Vzala se stolu kyblík s vodou určenou k „odražení“ a poté k zalití záhonků a jeho ob­sah mi chrstla do klína.

S výrazem čerstvě vyorané myši jsem zíral na páru stoupající z mého poklopce.

„No vstaňte a rychle shoďte ty kalhoty, nestyďte se. Takových já už jsem viděla!“

Stále jsem se nehýbal a jako vědec-teoretik jsem se pokoušel zjistit příčinu požáru mých intimních partií. Konečně jsem to pochopil. Přesně na inkriminované místo dopadalo světlo soustředěné relativně silnými čočkami mých brýlí. Kdyby mi někdo řekl, že se to může stát, tak bych mu ne­věřil. Ale stalo se.

Rychle jsem se zul a pokoušel se vytřepat z kalhot. Jak byly mokré, tak to moc nešlo. Ale na­konec mi spadly ke kotníkům. S úlevou jsem zjistil, že na funkci, ani zootechnika, požár v mých kalhotách nebude mít vliv. V tu samou chvíli jsem rovněž pochopil, proč na rozdíl od děvčat muži nesoutěží o titul „mokré slipy“. Mužství ve slipech politých ještě značně ledovou vodou sku­tečně nevy­padá příliš impozantně.

Vnímala to tak i sousedka odcházející se slovy: „Vždyť jsem říkala, že vám hoří pindík!“