„Bylo léto, zrály maliny...“ zpíval mi do ucha Karel Hála a jeho Matylda se toulala někde kolem mne. Ale nebylo léto a ještě nezrály maliny. Bylo 4. března 2017 a v Sadské byl před­jarní „pařák“.

Ve stínu přes dvacet, na slunci více než třicet stupňů. Prostě ideální chvíle pro práci na HUMIZA – tedy na HUsákově MIniZAhrádce. Ze skříně jsem vytáhl své staré džíny, pom­ěrně hrubým násilím do nich vecpal své mírně nadváhové tělo a ozbrojen několika kopa­cími, odplevelovacími a hrabacími nástroji zaútočil na od podzimu značně zanedbanou HU­MIZU.

Vzhledem k nedostatečné fyzické kondici jsem byl relativně brzo donucen zaujmout bojovou polohu v záhonu na boku ležícího střelce a usilovně se věnovat hluboké (spíše mělké) motyčkové orbě zkombinované s jednoruční forhendovou plečkou.

Území vymezené „chovu“ malin, jahod a máty peprné jsem uvedl do provozuschopného stavu za dvě hodiny. Po několikaminutovém kochání kvalitou a vrcholnou estetikou odve­dené práce jsem se rozhodl, že záhony ještě předjarně pohnojím. V tomto případě jsem nevyužil hnojivo z vlastního zdroje, nýbrž nějakým způsobem „grilovaná“ kravská hovínka.

„A je to!“ vydechl jsem šťastně a výrok doplnil gestem známým z nádherných slovenských večerníčků o Patovi a Matovi.

I když ještě „kytky nesmrděly a ptáci neřvali“, rozhodl jsem se tento den svévolně považovat za jarní. Jak si však odůvodnit aktivní nicnedělání ležením na slunci? Ano, přišel jsem na to. Musím se obětovat v zájmu vlastního zdraví. Udělám to pro tvorbu vitamínu D.

Vytáhl jsem si na nízkou terásku před domem pohodlné proutěné křeslo a snažil se zauj­mout polohu polosedícího a pololežícího starce. Když jsem si ještě dal pod nohy stoličku, výsledek byl přímo božský. Sundal jsem si své čtyřdioptrické plusové brýle, položil je na okraj stolu a v několika okamžicích upadl do sladkého „bezvědomí“.

Právě když se mi zdál sen o tom, jak si zapaluji ohýnek na opékání špekáčků, vytrhl mne z něj brutální ženský výkřik:

„Pane Husáku, vy hoříte! Hoří vám pindík!“

V šoku po probuzení jsem zíral na plaménky a kouř stoupající k nebi přesně z místa, kde se - naštěstí ještě dostatečně níže - nacházela má mužná „chlouba“.

Naštěstí však byla moje přibližně padesátiletá sousedka dostatečně duchapřítomná. Vzala se stolu kyblík s vodou určenou k „odražení“ a poté k zalití právě vysetých lichořeřiš­nic a jeho obsah mi chrstla do klína.

S výrazem čerstvě vyorané myši jsem zíral na páru stoupající z mého poklopce.

„No vstaňte a rychle shoďte ty kalhoty, nestyďte se. Takových já už jsem viděla!“

Stále jsem se nehýbal a jako vědec-teoretik se pokoušel zjistit příčinu požáru mých intimních partií. Konečně jsem to pochopil. Přesně na inkriminované místo dopadalo světlo soustředěné relativně silnými čočkami mých brýlí. Kdyby mi někdo řekl, že se to může stát, tak bych mu nevěřil. Ale stalo se.

Rychle jsem se zul a pokoušel se vytřepat z kalhot. Jak byly mokré, tak to moc nešlo. Ale nakonec mi spadly ke kotníkům. S úlevou jsem zjistil, že na funkci, ani zootechnika, požár v mých kalhotách nebude mít vliv. V tu samou chvíli jsem rovněž pochopil, proč na rozdíl od děvčat muži nesoutěží o titul „mokré slipy“. Mužství ve slipech politých ledovou vodou sku­tečně nevypadá příliš impozantně.

Vnímala to tak i sousedka odcházející se slovy: „Vždyť jsem říkala, že vám hoří pindík.“