Žijeme olympiádou, nejposvátnějším setkáním národů celého světa prostřednictvím svých sportovců. Vše jiné je v těchto dnech odsunuto stranou, nikoho doma nezajímají uslibované volební programy ani žblebty opozice. Na doznívající přírodní katastrofě v sousedním Německu se politicky nelze zviditelnit jako na tornádu na Moravě, tak tedy alespoň sáhnout po olympiádě, na sport přece lze leccos napasovat.

Pospíšil si náčelník českých suchozemských pirátů Ivan Bartoš vzpomínkou, jak v dobách nepříliš minulých stál u prvních úspěchů hrdiny olympijského juda Lukáše Krpálka, a to vzhledem k tomu, že se spolu prali v mladších žácích. Toto twitterové vychloubání vzbudilo celosvětový ohlas zvláště na zápasníkově rodném Jihlavsku, proto zlatého olympionika hned po jeho návratu vyzpovídali novináři. Dozvěděli se údajně toto:

„Ano, je to pravda. Byl jsem tenkrát asi rok členem našeho zápasnického oddílu, když k nám přišel také Ivan Bartoš. Patřil sice do jiné věkové kategorie, byl asi o deset let starší, jenže kvůli jeho infantilnímu chování doprovázenému hloupými řečmi ho trenér zařadil k nám do mladších žáků. Co čert nechtěl, při oddílových přeborech nás dohromady svedl los. Nedokázal jsem těžšího soupeře dostat na lopatky v rámci pravidel, a tak tenkrát, přiznávám po letech, jsem byl poprvé, leč také naposledy diskvalifikován. Použil jsem totiž dosud neznámý chvat, který poté vešel do odborné literatury jako katame kami waza. Prostě jsem ho za dredy přišlápl na tatami.“

Takže taková je pravda… A jaké z toho plyne ponaučení? Můžeme se pro něj vydat na historie, kdy jistý nižší venkovský šlechtic uviděl kdysi v nějakých spisech, cestopisech či letopisech kdesi (údajně vlevo dole) napsané cosi hanlivě o komsi. Byla z toho tenkrát pěkná mela, odbojní novoměstští kavárenští stavové se už už chystali stavět na Karlově mostě barikády, ale sehnali jenom dubové stoly, a tak se tam místo pranice uskutečnila jenom žranice.

Ale vraťme se v této souvislosti ještě k sebekritice hlavního piráta, jenž své vychloubání přehodnotil upřímným přiznáním „Lhát a něco si blbě pamatovat, to je zatraceně rozdíl.“ No řekněte, není to soudružsky milé, když se takhle Ivan zastane nemilovaného Miloše?

Pokažené olympijské představení čerstvé disidentky

To běloruská výprava měla v Tokiu jiný problém. Režim, vydávaný za jeden z nejfujtajblovatějších, vyslal na olympiádu i sprinterku Kryscinu Cimanouskou a pověřil ji ctí reprezentovat vlast na té nejvyšší možné světové sportovní úrovni.

Nyní odbočím, abych naznačil, proč je mi Kristýna skrzevá své sportovní činění blízká. Hodně dávno, v 60. letech minulého století, kdy se ještě běhávalo na škváře, to byl i můj atletický chlebíček. Nic mimořádného, jenom na ligové úrovni v dresu ČKD Bohemians Praha. Oba nejkratší sprinty a hlavně čtvrtka, pro mě nejkrásnější běžecká disciplína. Nedokážu si ani na okamžik představit, že bych tehdy trenéru odmítl požadavek - vedle plánované stovky a dvoustovky - ještě ve čtvrtkařské štafetě nahradit indisponovaného kolegu. Nebo že by výškař nechtěl zaskočit v dálce či diskař ve vrhu koulí. To nebylo o tom, že maminka, režisér a trenér musí mít vždycky pravdu a rozhodující slovo, tady přece šlo o body i čest celé atletikou spřízněné kamarádské party. Taková projevená důvěra se prostě neodmítala. Nemluvě o tom, že trénovaného sportovce další ani ne minutový závod během jednoho soutěžního dne nemůže vyvést z míry.

Ne tak Kristýna. Vzepřela se potřebám kolektivu, zašprajcovala se, prý jí ten požadavek kazí vyhlídky na úspěch v její dvoustovce – jako by v té nelítostné barevné mlýnici s nějakým výraznějším mohla, byť jako vítězka univerziády, počítat. Následující děje se pak už zcela vymkly představám olympijských ideálů i zdravému rozumu, i když skutečné pozadí jejího odvolání neznáme a politicky motivovaný nátlak funkcionářů si snadno umíme představit. Myslím, že mladá Běloruska plánovala do Tokia jiné představení, že přiletěla s jinou motivací. Ze sportovkyně (jistěže před nominací řádně prověřené) se přes noc stala takřka disidentka, z níž náhle vypadlo přiznání, že je vlastně Lukašenkovou odpůrkyní a návrat do vlasti nemíní riskovat.

Což je sice životní krok, který se záměrem, režií i provedením mnohým nemusí líbit, leč rozhodla se k němu dobrovolně svobodně a toto její právo je třeba respektovat. Konečně, v dějišti olympijských her to není zdaleka první - a jak se ukazuje ani zdaleka ne poslední - takto politicky motivovaný úprk z vlasti.