Každý indický motorista dobře ví, že potká-li cestou přes silnici ležící krávu, nezbývá mu, než ji co nejšetrněji objet, popřípadě pokorně vyčkat, až onomu umanutému kusu hovězího masa zakručí v některém z jeho žaludků, což jej donutí se odvalit z cesty a jít se někam nažrat... promiňte - pochopitelně, že krávy v Indii nežerou, nýbrž stolují, nezřídka kdy jsou snad i krmeny. Mají totiž proti svým evropským sestřenicím jednu úžasnou výsadu - jsou posvátné. „Pro Indy kráva znamená plodnost a obživu, laskavost matky bohyně a symbolizuje Matku Indii. Ve státě Tamil Nadu, třetí den slavností pongal, tj.na počest dobré úrody, se dokonce svaté krávy umyjí, nazdobí, pomalují a nakrmí se rýžovou kaší smíchanou s cukrem a mlékem. Tento postup má zajistit prosperitu a hojnost v příštím roce.“

No uznejte - v chování k turům (a vůbec ke zvířatům obecně) se od Indů máme ještě hodně co učit. Naprostá většina z nás docení tuří kvalitu až na talíři, kde nám z nich již zbývá jen flák svíčkové. Přitom by stačilo jen nakrmit pár Stračen kaší s mlíkem a trochou cukru a Česko by dozajista také vzkvétalo.

Nutno podotknout, že i u nás už někteří samozvaní mazlíčkové chytají podobné móresy. A nemusím za nimi vůbec daleko. Zrovna u nás v ulici se uhnízdil kocour, který je dokonalou kopií...vlastně kdyby kopií, on je dozajista předlohou toho slavného lenocha, který nastavuje zrcadlo americkému konzumnímu světu, kocoura Garfielda. Není mi sice známo, zdali byl kreslíř Jim Davis, “otec“ oné ryšavé star, někdy u nás v Chabrech, zato je mi jasné, že tahle podobnost bude sotva čistě náhodná. Oba kocoury totiž nespojuje jen obezita a, na chlup stejný, huňatě zrzavý kožich, nýbrž i právě ona donebevolající a neskonale půvabná lenost. Přál bych vám vidět, jak se (se zhnuseným výrazem manžela, který byl místo hospody vyslán na nákup) líně zvedá z vyleženého důlku uprostřed ulice, aby, byť s krajním sebezapřením, zajistil nerušený průjezd vašeho auta. Pak už za sebou slyšíte jen vzteklé kočičí klení a víte určitě, že prská cosi o neuctivosti Evropy k zrzavé menšině a o blahořečení Indů.

Asi by si zasloužil, aby i na něj dopadl odlesk Garfieldovy slávy. Ale stojí o ni vůbec? Šikovný právník by jistě dokázal Davise podojit o pěkných pár milionů USD na autorských právech. Ale žilo by se pak našemu “géniovi poflakování“ lépe? To sotva. Jeho svět řeší jen tři nutné podmínky existence: kočičí slečny, kterých všude kolem po nocích tolik vřeštívá, dále onu jamku vprostřed naší ulice, ve které si z těžko pochopitelných důvodů zbudoval svůj base camp a konečně misku plnou jen těch nejvybranějších pokrmů, neb náš čtyřnohý hrdina je dozajista rentiérem, vydržovaným některou z buržoazních rodin v okolí. No uznejte sami - zmlsaný jazýček takového tvora je jistě hoden závisti.

Ono asi opravdu není mnoho věcí, jež by mu dokázaly svraštit jeho chlupaté čelo. Vždyť s indickým skotem sdílí mimo jiné i srovnatelný stupeň zainteresovanosti ve věcech veřejných, jenž se rovná tomu čísílku, které je stejně kulaťoučké, jako on.

Možná i takto jednoduchý tvor sní (myšleno sny, nikoli jídlo). Možná i on by občas raději žil na afrických pláních, v tom bájném světě, kde jsou kočky větší než psi a jakožto samozvaní vrcholoví predátoři kralují potravnímu řetězci. Není na tom on ale stejně? Vždyť také sežere, na co přijde! No a že by někdo chtěl jíst jeho? Co vás nemá, něco takového nejspíš hned tak nehrozí ... pak opravdu stačí ke štěstí jen se párkrát denně odvalit ke kraji před projíždějícím vozem. Jednou na to možná zapomene. Pak už stihne jen vyvalit své obrovské oči, tak, jak to s úspěchem dělává na filmovém plátně.

Za oceánem budou dál rýžovat z jeho zásadního odkazu, neb trh není řízen taktem, ani pietou za mrtvého. A u nás přibude jen další placatá kočka. Po té dnes už ani pes neštěkne.

Až zas jednou budete vztekle dobíhat tramvaj, vzpomeňte si, že už vás možná z nějakého nebeského mráčku s úsměvem pozoruje jeden ortodoxní flegmatik a přikusuje k tomu lasagne s hranolkami. A dejte při tom dobíhání pozor na auta. On ten pes neštěkne hned tak po někom.

student