„Počkejte, pane doktor,“ ohradila se bába Boublíková, mediální partnerka pana starosty, takto obecní drbna. „To nejsou žádný fakta! To se moc mejlíte. Vůbec ne. Kdepak fakta. To se dovopravdy stalo!“

Zvěrolékař doktor Žaket, obohacený o novou zvěst, kráčel zamyšlený dál na zkoušku Amatérského symfonického orchestru v sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, už předem rozhodnut, že právě získané informace okamžitě zapomene. Šlo totiž o místní sexuální skandál, ve kterém kupodivu vystupovali dva páni, přičemž hlavní role byla přisouzena místnímu fešákovi, který i v létě míval v rozhalené košili uvázaný kolem krku elegantní šáteček, což bylo podle báby Boublíkové neklamné znamení, že něco takového se snad proboha dalo očekávat. Žaket se rozhodl informaci nešířit dál, už proto, že s naším dalším vyprávěním šátečková lapálie vlastně přímo nesouvisí.

„Tak pane doktor, co budete dneska vrzat?“ tázal se zdvořile stavební dělník pan Dvořáček, štamgasty zvaný Lopata, hned v předsálí, ve výčepu, když absolvoval svůj standardní pozdní oběd, totiž osm piv a jeden rohlík. Žaketovi začínalo být jasné, že dnešní večer patrně nebude múzám příliš nakloněn. Jak se ukázalo, tušil správně.

Zprávu přinesl věčně nesmělý pan Hruzík (fagot), to je ten, co se jednou shýbal pro čtyřlístek a kousla ho koza. Nezapomenutelně poetický výjev, poutající dodnes několik věčně začínajících básníků včetně pilně píšícího dentisty z Ostravy, ke kterému se snad ještě někdy vrátíme. Tentokrát bledý fagotista vykoktal, že pan Holíkovský se ze zkoušky omlouvá, neboť má doma jakýsi závažný problém. Zmatené líčení fagotisty se nám jakžtakž podařilo rekonstruovat, takže se nejspíš událo toto:

Tesařský mistr a trombonista pan Holíkovský byl požádán, aby zastoupil rodiče na třídní schůzce. Cestou se zastavil Na růžku na jedno pivo zazděné dvěma velkými fernety a takto upraven se vydal do školy. Usedl v poslední lavici s úmyslem nekompromisně hájit zájmy svého vnuka.

Třídní učitelka hned v úvodu vysvětlila, jak obtížná je dnes práce s mládeží. „Například,“ uvedla zahleděná do svých lejster, „například Hobza se během vyučování otočil třináctkrát!“

Pan Holíkovský usoudil, že po Hobzovi by mohl přijít na řadu Holíkovský, takže zdvihl ruku, povstal a prohlásil, že takové hlouposti, jako že se nějaký žák za pololetí třináctkrát otočil, snad tady nemusíme poslouchat. Přidalo se několik rodičů, propukla vřava a nešťastná pedagožka musela přivolat pana ředitele. Nastalo vyšetřování a pan Holíkovský byl požádán, aby následoval pana ředitele do ředitelny. Tam vyšlo najevo, že náš trombonista se dostavil nejen do jiné třídy, ale dokonce do úplně jiné školy! Takže u Holíkovských doma je teď dusno a pan mistr se omlouvá.

Zkouška nestála za nic. Nácvik Florentinského pochodu, úžasné skladby Julia Fučíka (to není ten autor Reportáže psané na oprátce, aby nevznikl další omyl), báječného marše, kterým by měl začínat nebo končit novoroční koncert České filharmonie, tedy kdyby měla Česká filharmonie trochu rozumu a když už je dodnes nenapadlo končit nejslavnější českou skladbou hned po Dvořákově Novosvětské, totiž Vejvodovou Škoda lásky, zkoušet Florentinský pochod bez tahového trombonu pana Holíkovského, a tudíž brilantně zahrané basfigury… raději nekomentovat. To prostě nejde. Za komentář ostatně nestojí celý ten pohnutý čtvrteční večer, jak jistě s povděkem uznají laskaví čtenáři tohoto vyprávění.