FEJETON: Exkrement
Problém jsem vyřešil, když jsem došlápl na svěže zelený trávníček obzvláště měkce. Svolal jsem zrak z blankytně mračných výšin a vyhlásil mobilisaci. Už je to tak, můj krásný vzorek podrážky byl zaplněn exkrementem velkého psa. Mohlo jít i o malého Otesánka, lépe řečeno docela neotesaného jezevčíka.
Při analyse problému, jak se to mohlo stát, jsem objevil prvotní příčinu objevu této pralátky na tak mně blízkém místě. V zimě se mi totiž nic podobného nestalo. Neberme v potaz, že všechny tyto nahnědlé dortíky se v zimě neudržují a jsou zmrzlé, tudíž je nelze ani rozšlápnout. Na vině však je jaro. Ano, všemi očekávané a velebené jaro, se spiklencem Sluncem. Díky nim slezl sníh, jehož kontrastní barva k výše uvedeným výtvorům byla do očí i periferně bijící.
Budu asi muset státi se přízemním. To proto, že uvažuji po vzoru asketů chodit bosky a nehráti v kostky. Což takhle pořídit si chrániče kolen a dlaní a hopsat coby čtvernožec? Jen si představte tu rozkoš, vidět trávu růst a nožku zvedat jako železniční závoru, třeba když projíždí vlak.
Zatímco motoráček troubí svůj húúú evergreen, vrtá mi hlavou, kdo určuje naše kroky? Jsme to my, kdo si je řídí, jako třeba pilot letadlo? Bojím se, bojím, že Stvořitel, stvořil-li nás, utváří i hromádky a dělá Mu radost, že do ní dupne Jím vytipovaný jouda v Jím daný čas. A On si na nebi udělá siestu a schová se za mraky. Pokuřuje bleskově dýmku a brečí smíchy, načež chudák jouda ještě zmokne.
A na každého prý jednou dojde.