„Kašlu na medicínu! Bude ze mě diplomat!“ rozhodl jsem se nad inzerátem v novinách. Za čtrnáct dní měl být konkurz do diplomatických služeb, což byl tak akorát čas, abych si rozchodil lakýrky. V kraťasech a polobotkách jsem si před zrcadlem trénoval šejkování hendem s generálním tajemníkem OSN, když jsem si uvědomil, že mi něco chybí. Kufřík! Jasně! Přesněji kufřík zvaný diplomatický. To je, jak říkáme my lékaři, „conditio sine qua no“ každého diplomata. Jinak řečeno: bez kufříku je diplomat jak Jágr bez hokejky. Kde ho jenom… Už jsem ho našel! Ležel pár let zaprášený na skříni. Nosil jsem totiž do práce baťoh přes rameno a kufřík jsem dostal k osmnáctinám, abych si připadal dospělý. Či spíš, abych JIM připadal dospělý. Bylo velké štěstí, že jsem našel i papírek, na který jsem si poznamenal číselný kód zámku.

Večer před konkurzem nastal problém. Co si dám do kufříku. Slovník? Ten s sebou mít nemůžu. Navíc jsem se ještě nerozhodl v jakých jazycích hodlám soutěžit. Tužku? Tu si dám do vnitřní kapsy saka. Noviny? Doba, kdy znalost úvodníku Rudého práva byla výhodou při jakýchkoliv přijímacích zkouškách, je nenávratně pryč. Dnes pochybuji, že výčet piercingů Britney Spears mě katapultuje na nějakou ambasádu. Nakonec vyhrála sváča! „Dědeček s babičkou ti posílají tlačenku!“ halekala na mě manželka z kuchyně. „Tláču na sváču,“ zarýmoval jsem si zvesela, aniž bych ještě tušil co mě čeká.

Do Prahy jsem dorazil s malým předstihem. Konkurz měl být v budově Rádia Svobodná Evropa, tak jsem zaparkoval poblíž a vydal se na Václavák sníst tláču pod koněm. Ale… nemohl jsem si vzpomenout na kód od kufříku. Sakra! „A tláča je v prdeli,“ pomyslel jsem si a šel jsem na hambáče. Pokud nenajdu papírek s číselným kódem, tak budu muset vyhodit celý kufřík.

My venkované se málo staráme o mezinárodní situaci. A to i tehdy, když se ucházíme o místo v diplomatických službách. Ani jsem si nějak neuvědomil, že to bylo asi 3 týdny, co se v Rádiu Svobodná Evropa výrazně zpřísnila bezpečnostní opatření kvůli teroristický hrozbám. Dorazil jsem ke vchodu, kam již přicházeli další nadějní i skuteční diplomaté se svými kufříky. Uvnitř byl detektor kovů a tři vojáci v maskáčích se samopaly.

„Dobře…, ještě otevřete ten kufřík, pane,“ žádal mě voják u dveří. „Když… víte… já si nemohu vzpomenout na ta čísla,“ hlesl jsem nešťastně. „Rudý kód“, hlásil do vysílačky voják dosud sedící na stole a všichni začali nabíjet samopaly. „Podezřelá osoba odmítá otevřít kufřík!“ Jeden z důvodů, proč nemohu nikdy vystupovat v televizi je, že rudnu ve stresu. Diváci by se nutně museli domnívat, že jim odchází obrazovka televizoru. Připouštím, že pro některé lidi může být namířený samopal, nebo dokonce tři samopaly, poněkud stresující. Vyzkoušel jsem kombinace narozenin všech členů rodiny a... nic. Znáte to… Kroutíte kolečky a říkáte si: „Prstíky si sami vzpomenou!“ A prstíky na vás serou!

Cizí kariérní diplomaté by patrně prchli do bezpečné vzdálenosti při podezření, že člověk před nimi ve frontě má u sebe bombu. Čeští ne. Koukaj vám přes rameno a chtějí vědět, jak vypadá rozbuška, roznětka či roz- nevím co. Jen proto, aby se mohli večer pochlubit: „Byl jsem u toho, mámo!“ Konečně jsem si vzpomněl na ten správný kód! Uf! Pomalu jsem otevřel téměř prázdný kufřík. Podezřele prázdný kufřík! Byla v něm jen svačina. Vojáci nepřestávali mířit na chleba s tlačenkou. Jeden se odhodlal a rozbalil podezřelý balíček. „Tláča,“ oznámil asi třiceti čumilům. Kolem mne se strhl hurónský smích. Ten den jsem chodil sem a tam bez kontrol. Vojáci mě zdravili jako svého starého známého. Ale do diplomatických služeb mě nakonec nevzali. Asi nemají smysl pro humor.