Svět se mění. Vzhledem k mým paměťovým stopám, které jsou dnes a denně zavalovány novými tsunami, se některé věci vytrácejí, nicméně jsou nahrazovány zcela jiným zbožím. A ne ledajakým.

Naštěstí mám děti, které mi pomáhají v orientaci v dnešním složitém světě, zejména v nové terminologii, kterou i přes svou přiměřenou znalost jazyka velkého Shakespeara mám tu a tam problém rozklíčovat.

„Moje kamarádka je influencerka,“ prohlásila nedávno moje prvorozená u oběda. Po ujištění, že nejde o nějaký krycí termín děvy na E55, jsem žádal zřetelné vysvětlení tohoto pojmu.

„Je to jednoduché,“ sdělila mi dcera. „Ona třeba natočí na YouTube svůj obličej a řekne, že má řasy od jisté firmy. Současně řekne, že to bylo natočeno na nový model iPhone, a obě firmy jí pošlou buď peníze, nebo přímo ty propagované výrobky.“

„To jí vážně někdo za to zaplatí 20 litrů?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„I více, pokud je to známá osobnost,“ vysvětlila mi dceruška moderní způsob vydělávání peněz.

Mlčky jsem dožvýkal husí stehno a ponořil se do úvah. Jsem člověk docela známý, v mé kartotéce je t.č. asi 26 tisíc pacientů, zpíval jsem druhdy ve známém souboru hebrejské vypalováky a pokud covid ustane, vstoupím na prkna, která znamenají okres. Byl by v tom čert, abych si v moderní době nepřišel na nějaký ten grošík.

Tak třeba hned ráno. Doposud jsem tak nějak opatrně hleděl do zrcadla na svou odulou ranní fysiognomii při čištění zbylých zubů. Měl jsem za to, že jde o celkem intimní záležitost, u které nemusí nikdo asistovat. Chyba lávky. Je třeba naopak vše natáčet, pomalé mačkání zubní pasty známé firmy, poté obrátit značku kartáčku proti oku mobilu a po skončení akce prohlásit, že se má ústa, připomínající po ránu ptačí klec, změnila v levandulové plantáže v Provence.

Možná by nějakou kačku hodila i změna obličeje na míse, kdy počáteční napětí bude v přímém přenosu pomalu transformováno v slastný výraz, který bude korunován sdělením, že jedině tento hebký toaletní papír XX přinese každému vrchol denní rozkoše.

I snídaně není bez šance. Za normálních okolností do sebe naliju kafe během několika vteřin a poté najdu okoralou skývu ze včerejška, na kterou v lepším případě připlácnu kus anglické slaniny a za pochodu to sežvejkám na cestě do garáže. Jsem si jist, že za tohle mi nikdo nedá ani vorla. Nicméně, pokud bych patřičným způsobem rozehřál svůj kávovar, který bych laskal během jeho vrnění při mletí, a sdělil diváctvu, že jedině tahle káva přinese patřičný efekt, zatímco ty ostatní šunty nestojí ani na koupel nohou před pedikúrou, mohl by výrobce zjihnout a poslat mi aspoň kilovku zrnek.

Stal bych se známým, všichni mí sledovatelé by denně prahli po novinkách z mého života. Tak třeba moje výměna ranního špeku za vločky by znamenala revoluční změnu v mnoha domácnostech, kdy by řada mých nyvých obdivovatelek donutila své pupkaté muže zobat zrní a místo piva lít do sebe kopřivové smoothies. Informace, že nosím trenky místo slipů, by vyvolala zasedání dozorčích rad různých Intissimi, či jak se ti vyděrači jmenují, kteří by museli přeorat své plány.

Po fotografii mých kravat, z nichž většina pamatuje Husákovu éru, by nastal šturm na second- či spíše thirdhandy, neboť žádný Lagerfeld či Gucci není schopen vyrobit vkusnou červenou ozdobu se značkou ČSM. I můj teplákový soubor by byl schopen vyvolat pozdvižení v oděvním průmyslu, protože pamětníci výroby onoho nezbytného hnědého vojenského úboru pro volný čas již nejspíše tráví své poslední dny v domovech pro přestárlé.

Celý nadšený jsem s promyšleným plánem přiběhl za svou odpůrkyní, abych jí sdělil, že její nápad pořídit si dům v klínu pohoří Luberon na jihu Francie získává své zřetelné obrysy.

„Jistě,“ sdělila, když v klidu vyslechla, co vše nyní budu natáčet a jak se nám budou sypat peníze. „Byl bys nepochybně hvězdou. Jen se bojím, že posledních pár minut před silvestrovskou půlnocí.“