Zapůjčeno agenturou Mew & Hoof

V Praze, dne 12. ledna 2005

K uchlácholení čtenáře obsahuje návrh Ústavy v samotném závěru konečně nějaká ústavní pravidla. Popisují se zde základní pravidla jednání veškerých institucí Evropské unie včetně soudního dvora. Jsou to takové základní teze jednacího řádu, legislativních a rozpočtových pravidel. Z jednoho takového pravidla se mi trošku orosilo čelo. Říká se v něm, že zdržení se hlasování není na překážku jednomyslnosti. To je trošku odvážné. Je to ale ve stejném duchu, jako když politici jásali, že maastrichtské smlouvy byly v referendech odsouhlaseny 51%, přičemž to bylo 51% hlasujících, takže vlastně víc než 51% nebylo pro. Musíme si asi zvyknout, že evropská jednomyslnost se neohlíží napravo nalevo a že kdo chvíli stál, už stojí opodál. Tak už to asi v evropské demokracii chodí, zvykejme si.

Tuhle jsem četl na internetu článek pana Zaorálka, ve kterém nás důtklivě varoval, abychom si prý dali pozor při tom hlasování o Ústavě, neboť se v ní píše, že když se přijetí setká v některém státě s obtížemi, bude se tím zabývat Evropská rada. (Připomíná mi to paní učitelku, když varuje neposlušného žáka, že se jeho chováním bude zabývat pedagogická konference.) Jak už to u politiků bývá, pan Zaorálek měl pravdu jenom trochu, a to v tom, že podobný text Ústava skutečně obsahuje. Je to článek 443, ten se ale týká způsobu přijímání změn a doplňků Ústavy, nikoliv přijímání této Ústavy. Je to ostatně logické, nejdříve musí být přijata Ústava, aby se podle jejího článku 443 dalo postupovat. Samotné přijetí vlastní Ústavy je řešeno zcela standardně bez jakýchkoli pohrůžek (psychickým nebo fyzickým násilím). V dalším tedy už pan Zaorálek pravdu neměl, takže zbývá jenom ohodnotit míru lživosti výroku a celého článku. Zklamal mě hluboce, takhle jsem si vysvětlovací kampaň nepředstavoval.

Konečně jsem se v závěru Ústavy dočetl, že všechny jazykové verze mají stejnou platnost, takže český text by měl teoreticky být ekvivalentní textu řeckému, maďarskému, anglickému, německému atd. Zajímalo by mě, jak je to s generálním advokátem v ostatních verzích. A taky by mě zajímalo, kdo dohlédl na to, aby všechny překlady byly stejně kvalitní a když mají chyby, aby byly na stejných místech a na jak vysokou částku má uzavřenu pojistku z profesní odpovědnosti příslušný překladatel – polyglot.

Jako řádný čtenář si musím na závěr zaznamenat takové malé shrnutí čtenářských poznatků a prožitků. Tak za prvé, text je skutečným ústavním textem asi tak z jedné třetiny. Zbytek je politický program obsahující fráze a klišé, zaměňující prostředky a cíle, plný kaučukových formulací typu „vše, co je nezbytné k dosažení cílů“. Zásadní nedostatek spatřuji v tom, že cizí vojska na území vlastního státu může pozvat politický orgán (docela dobře by se k tomu hodila třeba ústecká organizace ČSSD). Váha hlasů jednotlivých států není z textu Ústavy nijak patrná, ale možná že jsem se v textu ztratil úplně a jenom jsem to přehlédl. V každém případě jsou způsoby hlasování mistrně ukryty na mnoha místech s různými vzájemně propojenými odkazy, takže zjistit, jakým způsobem bude přijat zákon v některé oblasti, dá asi tak hodinku usilovné práce.

Teď se k něčemu přiznám. Ústavu jsem přečetl dvakrát. Činím tak až teď, protože kdybych to učinil na začátku, určitě byste můj text zahodili jako výplod úplného blázna. Mělo to ale kladný účinek na mé poznání. Teprve po druhém přečtení jsem se přestal trápit detaily, vztahy mezi politikami, pravomocemi, zásadami, protokoly, hlavními směry, institucemi, hlasováním a dalšími zbytečnostmi. Přečtení navrhovaného ústavního textu totiž k ničemu není. Důležité jsou přece změny proti stavu, který existoval v době posledního referenda, zjednodušeně k 1. květnu 2004.

Co tyhle řádky píšu, uvědomuji si, že tyto změny, tedy jestli se něco změnilo, tak co, zda k lepšímu nebo k horšímu a proč, nám občanům asi nikdo nevysvětlí a názorně v textu Ústavy neukáže. Politikům v tom věřit nemůžeme, protože mívají pravdu jen asi z jedné osminy (viz Zaorálkův článek 443 nebo tvrzení V.H. v televizi, že má text Ústavy před sebou, když podle množství papírů na stole mohl mít před sebou maximálně tak jednu osminu). Pan Medek sice říká, že v Evropě bohužel nemáme takového veleducha, jakým byl Jefferson, tvůrce americké ústavy, a že se s tím nedá nic dělat, že se s tím máme smířit. To je sice moc hezké smířlivé gesto určitě činěné v duchu zásad solidarity, subsidiarity, proporcionality a sdílení pravomocí. Dovoluji si s tímto názorem nesouhlasit. Vždycky se dá něco dělat a smířit se v lepším případě se šlendriánem, v horším případě s neuspokojenými ambicemi, je podle mého názoru špatná rada.

Pro takové případy, jako je tento, nám radí stará moudrost: je-li situace nepřehledná nebo nejasná, nerozhoduj. Doporučoval bych proto všem občanům, aby trvali na tom, že text Ústavy není způsobilý k hlasování a že je potřeba nejdříve Ústavu přepsat, pak vysvětlit tu novou opravdovou a pak teprve o ní hlasovat. V opačném případě návrh Ústavy nepřijmout.

Nebojme se, vždyť ono se zase tak moc nestane, když se tzv. evropský proces trošičku přibrzdí, nabude trochu na pokoře, realisticky pohlédne na starý kontinent a s respektem pohlédne za oceán a bez předsudků na ostatní světadíly. Vize Evropy, kterou následují jen stránky popsaného papíru, avšak nikoli činy a sebereflexe, je odsouzena k falešnému předstírání úspěchů až do tragikomického konce. A to už jsme v historii viděli mnohokrát.