Zapůjčeno agenturou Mew & Hoof

V Praze, dne 12. ledna 2005

Hned na začátku je vyjmenováno tolik potentátů, až se mi z toho zatočila hlava. Hlava se točí třeba z toho, že prezidenti a králové zmocnili nějaké další osoby, pak se ale píše, že za prezidenta Francie jednal prezident a za prezidenta Kypru také prezident a že jejich plné moci byly v „dobré a náležité formě“. Představa plné moci, v níž pan Chirac zmocňuje pana Chiraca, který tuto plnou moc při plném vědomí přijímá, mne na úvod trošku vyděsila. Docela chápu, že tak významný text chtěl podepsat každý, kdo měl v rozhodné době zdravou pravou (popřípadě levák levou) ruku. Že na to v takovém případě další text nenavazuje, je pro každého potentáta samozřejmě banalitou. Snad za takovou banalitu nepovažují text celé Ústavy. S vírou, že tomu tak není a že takových banálních nesmyslů nebude v dalším textu mnoho, se může odvážný čtenář pustit dál.

V prvním článku jsem se dozvěděl, že členské státy svěřují Unii nějaké pravomoci a že Unie koordinuje politiky členských států. Předpokládám, že členské státy nedávají Unii nějaké cizí pravomoci, ale své pravomoci. Znamená to, že jsme měli nějaké množství pravomocí a teď jich máme míň. Zároveň nás může Unie koordinovat. To znamená říkat, kdy děláme něco pomalu, kdy něco moc rychle, co děláme málo, co moc, co špatně, co úplně špatně a tak. To mi připadá celkem normální a nevím, proč nám to takhle jasně před referendem o vstupu do Unie někdo, třeba ministr zahraničních věcí, neřekl naplno.

Z obsahu článku 3 jsem se upřímně zaradoval. Udržitelný rozvoj na základě vysoce konkurenceschopného tržního hospodářství s plnou zaměstnaností je cíl hodný kandidáta na starostu ve francouzské komedii. Nejsem si jistý, zda předvolební hesla patří do Ústavy. Aspoň že Unie respektuje jazykovou různorodost a nevyhlašuje heslo „jednotně k volbám“ (zatím).

Zákaz jakékoliv diskriminace na základě státní příslušnosti je v souvislosti s respektováním jazykové různosti také moc prima. Proč se ale po našich zástupcích v Unii chtělo nějaké jazykové vybavení? Nejspíš to bude tak, že po přijetí Ústavy už nic takového nebude zapotřebí a v Bruselu budou úřadovat Češi ovládající toliko mateřštinu (ovšemže velmi bídně). Mohl by tak najít uplatnění zcela neprávem zavržený Miloš Kužvart, což by bylo fantastické. To, myslím, stojí za to, jít k volbám a hlasovat pro přijetí Ústavy. Nebo je to snad jinak? Nebo je to jen banalita? To by byla už druhá teprve ve čtvrtém článku. Na začátek to přijde trošku líto, ale český čtenář snese i horší kafe.

Chvályhodné je, jak Ústava vysvětluje pojem rovnosti. Členské státy si samozřejmě nejsou rovny mezi sebou, to dá rozum, že některé jsou si rovnější, ale před Ústavou si rovny jsou. Nemusí si tedy být rovny, alespoň některé, třeba před „Paktem stability“, ale před Ústavou vždycky. Tím se vysvětluje mnohé a před četbou dalšího textu se již můžeme zcela uvolnit.

Jestliže jsem měl u předchozích ustanovení nějaké pochybnosti, zda patří do ústavního textu, pojednání o symbolech Unie rozhodně ústavní je. Nevím, jak to vypadá v originále, je-li při rovnosti jazyků nějaký, ovšem česká verze nabízí zajímavou informaci, že totiž naše nová hymna (tedy hymna Unie) prý „vychází z Ódy na radost“. Samozřejmě, že záleží hodně na vkusu, pěknou hymnou by určitě byla i nějaká píseň od Čechomoru. Hlavně aby se nezjistilo, že hymna vychází z něčeho jiného nebo že vychází z módy.

Občanství Unie podle Ústavy doplňuje občanství členského státu a nenahrazuje ho. Do rubriky státní příslušnosti tak budeme asi vyplňovat zkratku CZ-EU, či Čechoevropan. To mě vysloveně naštvalo. Obyčejní občané tak budou mít určitě dvojí občanské povinnosti a nebude to kompenzováno nějakým nárůstem občanských práv.

Došlo mi, že takhle by to dál nešlo. Kdybych svou četbu popisoval dál stejně podrobně, rozsah mých zápisků by za chvíli přesáhl únosnou mez nebo dokonce samotný rozsah Ústavy. To by určitě nebylo příliš zábavné ani přínosné pro ty, co Ústavu číst nechtějí, protože je moc dlouhá. Raději se tedy omezím na ty nejlepší čtenářské zážitky.

Články 11 až 18, tedy celá hlava III. první části popisuje, jak vlastně Unie s těmi pravomocemi, co jí daly členské státy, naloží. Jsou tu zmíněny tři zásady. První je zásada svěření pravomocí, což znamená, že co členské státy Unii nepředaly, to jim zůstane. Ulevilo se mi. Taková logika se prostě nemůže minout účinkem. Pes honící si ocas by to nenapsal lépe. Nebo že by to byla další (už třetí) banalita? Druhá zásada, zásada subsidiarity, prý činí potíže při vysvětlování i politikům. Nevím, jestli je politik zrovna to správné měřítko vysvětlovacích schopností, ale pokud vysvětlují zásadu subsidiarity podle toho, co je napsáno v článku 11, nemají prostě šanci. Hlavní je stejně zásada třetí, tou je zásada proporcionality. Znamená, totiž ta zásada, že Unie nesmí jít nad „rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Ústavy“. To se ovšem při přijímání jakéhokoliv rozhodnutí zpravidla neví. Také se neví, kdo posoudí, co je „nezbytné“, co už ne, co ještě nestačí atp.

S pravomocemi je to už lepší. Tam Ústava jasně říká, v čem je pravomoc Unie výlučná, v čem je sdílená s členskými státy, že je jedna speciální – zahraniční, bezpečnostní a obranná politika - a pak ještě koordinační a doplňková. Přenesme se přes nešťastné míchání jablek s hruškami, pravomocí a politik, a řekněme si, co to všechno znamená. Do otázek celní unie, hospodářské soutěže, měnových (tam, kde je zavedeno euro) a biologických mořských zdrojů si Unie mluvit nenechá, to je její výlučná pravomoc. Je tu sice také napsáno „společná obchodní politika“, ale s tím mám čtenářskou potíž. Nejde mi na rozum, jak může být něco zároveň společné a zároveň ve výlučné pravomoci někoho třetího. Jedině snad, že by to bylo jako s královnou Koloběžkou – ani společná ani výlučná, tak trochu společná a tak trochu výlučná. To by možná šlo. Jako pohádka před usnutím je to možná pěkné, ale spíš to bude zase jen další banalita.

Na dobrou noc ještě jedna dobrá zpráva pro náš vesmírný program. Unie má sice pravomoc „vyvíjet činnosti v oblasti … vesmíru“, avšak nesmí tím omezit výkon pravomoci členských států. Bádat v kosmu je tudíž nezadatelným evropským ústavním právem České republiky a to za to stojí.