Jakmile jsme zajeli s malým vojenským tankerem za hráz, moře se uklidnilo, déšť sice do nás stále pral a hrom burácel, ale už to bylo v pohodě. Pustili jsme se s Alešem zábradlí, šťastní, že to tak dopadlo, jen ten nešťastný kadet se stále choulil na zábradlí, celý, i s hlavou, schovaný pod pláštěnkou.

Loď přirazila k molu. Zaskřípěly, jako ve správném filmu, řetězy, zamlaskaly staré pneumatiky, co se používají pro tlumení nárazu mezi loď a molo, a motory ztichly. Déšť do nás stále bil. Mladého kadeta vyváděli jeho dva ochránci z lodi, a teprve když měli seskočit na břeh, tak se mladý muž osvobodil z pláštěnky a pravil svým průvodcům „díky“. A šel se schovat pod přístřešek. Přitom jim slíbil, že už to bude mít dočtený a že jim to hned zase vrátí. V ruce držel provlhlý tištěný sešitek, obdobu šílené edice, kterou u nás vydávalo Naše vojsko a kde vycházely socialistické detektivní a špionážní romány, a dal se strčit do kapsy.

Kapitán k nám s úsměvem přivedl naše děvčata (bodejť by taky ne, pacholek jeden stará, nemravná, dědek asi čtyřicetiletej!!) a pozval nás na prohlídku skutečné ponorky, jež kotvila vedle u mola. V tom lijáku, pravil zkušeně, na kontrolu stejně nikdo nepřijde. A měl pravdu.

Ponorka byla úchvatná. Ale moc si z toho nepamatuju, jen vím jistě, že vnitřek ponorky smrděl, jak říká jedna televizní reklama, jak fotbalová šatna. A jak za mého mládí smrděly šatny tělocvičen a v Istanbulu slavné mešity, hlavně mešita sultána Ahmeda, zvaná též Modrá mešita, která má na podlaze modrý koberec. Prostě jak to smrdí všude, kde je plno chlapů jen v ponožkách anebo naboso. Oni si všichni, tedy skoro všichni, mejou nohy, a to i před těmi mešitami, ale mužské nohy jsou mužské nohy. Moc si z té ponorky nepamatuji. Nejen proto, že už je to tolik let, ale taky proto, že jsem celou dobu v duchu zuřil. Já zažívám pravděpodobně svoje největší životní námořní dobrodružství, větry dují a moře bouří, vlny ve převalují přes loď, vrak sténá, blesk stíhá blesk, leje jako z konve, a on... on ten kadet, pacholek, co seděl na tom zábradlí přikrytý námořním pláštěm i přes hlavu, co ho všichni přidržovali si při tom četl román, kde většinou psali o tom, jak udatní soudruzi-bezpečáci bojují proti odporným diverzantům, případně hrdinní rozvědčíci zápasí s odpornými kapitalistickými špionážními centrálami a tak podobně! Hergot, celou radost mi zkazil! Můžu já tohle vyprávět jako hrdinskou a napínavou příhodu jednou vnukům? Nemůžu.

Že se mu noha nesmekla! No, jestli měl taky takovou praxi v posedávání na zábradlí, jakou jsme měli my v Praze, kdy jsme dokázali sedět na klandru u silnice celý odpoledne, tak holt ta vlna neměla nárok. No, přiznejme, co se týče zábradlí, byl dobrej!

Ale stejně to byl pacholek! Celou radost nám zkazil. Ony holky tu příhodu s tou blbou knížkou totiž taky viděly, když slézal z toho klandru podával ji kadetovi, co se to chystal taky přečíst.

Mohl jeden každý z nás té jedné dotyčné pak v noci šeptat, jak byl v té strašné bouři na palubě statečný? Jak vichry vyly a moře dunělo? Jak se jen díky své vrozené statečnosti a vůbec svým skvělým fyzickým i jiným vlastnostem udržel na palubě? A mohla se dívka při tom vyprávění chvět bázní a pak hrdinu za jeho statečnost odměnit? V noci? Což bejvá v mladým věku způsob nejlepších odměn? No nemohla! Když zahlídla toho pacholka s tou armádní tiskovinou, jak si celou dobu četl!

A myslím, že by nás v zásadě dívky nakonec rády odměnily. Už třeba jen z toho důvodu, aby se trochu vyrušilo, jak byly s těma námořníkama zavřený v tý budce. Za což, kvůli strašlivé bouři, ony samy, dívky cudné a slušně vychované, prostě vůbec, ale vůbec nemohly. To je pravda! Ale vysvětlujte to úspěšně chlapovi v jiné poloze, než v leže!

Jo. Stejně! Kdo první přišel s tím nápadem na výlet na druhou stranu varnenské zátoky? Co?! Co?!

Jinak to bylo báječné. To Bulharsko. Ale jak pravil můj oblíbený básník: „Muž, ten, který nemá hrb, ten vždycky touží pryč!... „ On, opřen o stěžeň, dívá se za sluncem, jež plachty ozlatí…“

A někdy potřebuje nějakého čerta, aby ho popíchl.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...