V dobách našich pra-pradědů se český tisk neobešel v letní sezóně bez české učitelky, kterou na Jadranu sežral žralok. Ale že by se tam pokusil sežrat i českého pedagoga, to jsem se nikde nedočetl. Takže jsem mohl být první! Ale o tom později.

Večery byly krásné. Ách, ty západy slunce nad mořem! Nejlepší je, jak každý brzo zjistí, sledovat takový romantický západ slunce hezky od stolu. Na stole má být něco tekutého, ale Coca-Cola nééé, smažené ryby voní… A to je pak tou krásou prostoupen člověk tak nějak celičký, že.

Posezení na terase zahrady domácích, seshora zastíněné větvemi vinné révy, na kterých se houpu veliké zlátnoucí hrozny, nemá chybu. Jen kdyby ta protivná fuchtle, manželka toho Němce, co má vepředu proláklou hlavu dovnitř a kůži na ní sešitou, jak kdyby mu ji spravoval ožralý švec dratví, furt nekušnila. Manželka pana domácího, který seděl u své sklenky vína na svém místě, mírně lomozila někde v šeru a chladu starého kamenného domu. Němec občas jen něco nezávazně prohodil a upíjel víno z kameninového pohárku a my u našeho stolu jsme se snažili, aby nám jedna láhev vydržela pro čtyři co nejdéle.

Večery byly tiché a zadumané. Konverzace nic moc. Ale když Němec viděl, že nemůžeme spustit oči z jeho prohlubně nad čelem již druhý večer, v jedné z řídkých pauz mezi kvákáním svojí ženy tiše zopakoval: „Russland. Stalingrad.“ Pan domácí, dalmatský Chorvat zvedl svůj levý prázdný rukáv a řekl: „Tito.“ A bylo jasno. Dívali jsme se na ještěrky, na slunce, na lesknoucí se moře. A jen ta ženská furt a furt brebentila. Ani cikády skoro nebylo slyšet. A to je u Jadranu, co říct.

Až jednoho večera, když už se to fakt nedalo vydržet, ten nepřetržitý proud něčeho, co snad byla podle mne „niederdeutsche Sprache“, si kdosi z naší skupiny polohlasně postěžoval: „Ježíš, ta mi leze na nervy!“

Němec sebou trochu trhnul, pak se pomalu napil, a nakonec polohlasem pronesl tiše ale zřetelně: „Sátrasená baba. Mne taký!“ A domácí dodal: „I mene!“

Teprve později jsem si uvědomil, že to asi bylo některé z německých sudetských nářečí, protože správnou češtinou mluvili v Čechách jen trvalí pražští Němci.

Tehdy jsme se, v názoru na tu babu sjednoceni, napili. V té chvíli náš dovolenkový soused prvně a také naposledy prozradil, že umí také česky. A čtenáři ať si všimnou, že jsem nikdy neřekl, že se jednalo o spolubydlícího s rozeřvanou „německou“ manželkou. Protože tenhle typ příšerných ženských je jev mezinárodní. U těchhle bab na národnosti nezáleží. A při setkání s těmito ženštinami člověk pochopí, že rozvod po starém arabském způsobu, kdy stačilo říct: „Zapuzuji tě, zapuzuji tě, zapuzuji tě,“ měl taky něco do sebe.

Přes den koukání. Ostrov Lopud má mimo jiné slavnou písečnou pláž. Přírodní písečnou pláž, což není na Jadranu tak moc obvyklé. Krásnou. Jenže my jsme se nejprve romanticky chodili koupat a slunit na druhou stranu ostrova, na velké bílé vápencové desky. Které se jako bloky horkého bílého ledu svažovaly k hladině moře. Kolem nikde nikdo (až na pár skupinek nudistů), křišťálově čistá voda a.… a prostě všechno.

Jo, milé dámy, a taky to tam báječně opalovalo, což mělo v očích našich manželek svoji váhu. Však víte, takový ty trapný bílý pruhy… A když se připálíte sluníčkem na místě přechodu kůže pod plavky, taky to není moc sranda.

Den jako vymalovaný, koupání, ležení na vápencové desce a zase hup do vody a hup z vody… Tak si takhle hupnu, plavu, koukám sem a tam. Kousek vedle nás byli již jmenovaní nudisti a jistěže taky nudistky. Mladý, to dá rozum. Protože na tohle koupání se muselo jít nejdřív kus do kopce a pak z kopce a byliny voněly a slunce pralo a vedro víc než 35 stupňů, stráně porostlé suchou trávou sálaly jako stěny v peci, takže žádný stařec nad čtyřicet se kol kolem daleko nevyskytoval.

Ach jó, nudistky! Těla vystavují slunci a zvědavým pohledům úplně jen tak! No a když vystavují, tak to má mladý zdravý muž přímo povinnost se podívat, jak jsou holky pěkně opálený. To není jako někde na Rujáně, kde člověk přemýšlí, jestli by se neměl mezi tou haldou koupajících se rekrea… Rekreantů by to bylo, kdyby to byli chlapi. Ale ony to jsou bohužel dámy ve věku „-náctinám“ značně odrostlém. Jak by se jim to řeklo… rekrea-sátnice? Ne to ne.… spíš „důchodkyně na vejletě“. To bude to správný označení. Tak tam na severu u Baltu by mladý muž spíš potřeboval pro zachování sexuálního apetitu tmavý brejle. Tedy nejlépe hodně tmavý. Takový svářečský by byly nejlepší. Pokud se nechce přeorientovat výhledově pouze na kluky.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...