Tak jde o hovno. Údajně pravil Jan Werich. I když Wikipedie umanutě tvrdí, že prý pravil: „Když nejde o život, nejde o nic“. Nechci se s Wikipedií hádat, ale myslím si, že ten citát uvedený na Wikipedii je spíš politicky korektní oprava skutečného výroku. Protože ten původní neodpovídá duchu doby, kterou jsme tehdy žili.
Ono tedy i u toho cestování jde často, jak bych to řekl, aby to bylo jasné … ehm... No prostě o hovno. I případně další vylučované odpady zažívacího traktu, protože, co jde dovnitř, musí také ven. I když jste na cestách. Tam zvláště nutně!

Dneska je to jednoduché. Nejen letadlo ale i každý slušný autobus na dálkové trasy má svoje vlastní WC, většina moderních vlaků už má noblesní místnůstky, do kterých, jak říkaly naše babičky: „musí i císař pán pěšky“. (Tedy pokud se nedostanou do rukou ČD). A popravdě řečeno, tak jak je dnes vybavena většina benzinových pump, od Madridu přes Paříž až někam na pobřeží Řecka, moderními toaletami a dokonce sprchami, jakými nebyly vybaveny často v Československu ani interhotely, které sloužily za soudruhů hlavně devizovým cizincům a tuzexovým šlapkám. Kdo by si nepamatoval, co to byl Tuzex, najde to na internetu. A slovem šlapky byly pojmenovávány sexuální pracovnice. Dříve zvané „kurvy“. Z německého „die Kurve“. Tedy zatáčka anebo roh. Neb tyto děvy už od dob starého Říma často stávaly „na rohu ulice“.

Ale abychom se vrátili k onomu údernému slovu. Cesta dlouhá, autem i autobusem, po cestě záchody žádné a v Bulharsku „turecké záchody“.

Jaké to bylo pro mne štěstí, že jsem v té době byl, jak se říkalo v posudcích vojenské zprávy „zdráv a schopen vojenské služby“, což také znamenalo, že dokážu dělat dřepy. A při tom dřepu činiti i jiné úkony. Popis těchto úkonů my v zásadě nečiní problémy, neboť jak řekl klasik „nic lidského mi není cizí“. My absolventi povinné vojenské služby jsme z této doby znali jak nutnost v případě „nutnosti“ udělat dřep a konat. Ony turecké záchody jsme navíc znali velice dobře z kasáren. A co se týče dam, u nich je to tak nějak přirozené.

Od sjezdu na Brno, přes maďarskou „pustu“, kde je největším kopcem krtinec a nejvyšším stromem kukuřice, pak rumunské pláně přerušené jen rumunskými Karpaty a pak už zase jen pláně. A nikde žádnej hajzlík!

Při cestě autobusem a u početnějších rodin i autem, vzhledem k naprostému nedostatku či neexistenci veřejných záchodků, bylo nutno zastavit vždy po nějaké době nejlépe u kukuřičného pole. Případně vzrostlého obilí. Cesta Praha – Varna či Burgas trvala dva dny, a to ani jogíni nevydrží tak dlouho prostě jisté věci nedělat. Autobusy, kterými se odehrávala většina dopravy rekreantů do Bulharska, zastavily na příhodném místě, řidič otevřel dveře a zavelel: „Muži vlevo, ženy vpravo.“ Ukáznění cestovatelé se obezřetně proplížili do kukuřičného pole a pečlivě sledovali cestu před sebou. Neboť hrozilo nebezpečí. Nikoliv snad od jedovatých hadů či divoké zvěře, ale spíš od toho, aby člověk do něčeho nešlápl, neboť těch autobusů za ty tři letní měsíce na trase Československo – Bulharsko jezdily tisíce. Proč ausgerechnet do kukuřice? No, protože od Českomoravské vrchoviny, s výjimkou rumunských Karpat bylo těžko přetěžko nalézt nějaké dosti velké a vhodné křoví, o případném lesu ani nemluvě.

Slovní rozděleni na dámy a pány, používali i vedoucí zájezdu, vybraní závodním výborem ROH a schválení základní organizací KSČ, protože přece jenom povel soudružky vlevo a soudruzi vpravo se tak nějak moc nehodil. Dokonce byla možnost, že by si to někdo ze stranického hlediska špatně vyložil.

Že nešlo o nic mimořádného svědčí úryvek z populární písně právníka Ivo Jahelky „Případ nudisty Bédi Šulisty“, kde básnící advokát o problému vzletně a nadneseně veršuje, když ovšem do autobusu umístí místo soudružek rekreantek jeptišky:

…V tu chvíli věci spád dostaly, připouštím,
přijížděl autobus po cestě za houštím
a v něm si jeptišky zastavit nechaly,
se zřejmým úmyslem do houští spěchaly.

A Béďa Šulista honící zloděje
proběhnul skrz houští a vstoupil do děje,
chlupatý, hambatý, překvapen nemile,
octnul se tváří v tvář dřepící přesile.

Skutečné denní příběhy letních měsíců na oné rekreační trase probíhaly ovšem většinou celkem v poklidu.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...