To, že Černé moře, co vypadá tak nevinně, dokáže pěkně houpat, i když je klidné, jsme zjistili, když jsme se vydali na výlet kousek směrem na Zlaté písky, do letoviska Družba, dříve Svety Konstantin, dnes „Svety Konstantin i Elena“. Zahájení výletu bylo tradiční. Na zastávce autobusu stál autobus. Nikde na Balkáně si nic moc nedělají z nějakého jízdního řádu, což je dle nich středoevropská, a hlavně německá vymyšlenost, s kterou vnitřně nesouhlasí. Ovšem já, jakmile jsem uviděl autobus na stanici, vyrazil jsem, jak jsem byl léta nacvičen stíhat tramvaj č. 3, když si to svištěla dolů od vozovny, a já byl teprve u hospody U Součků. Tedy úprkem-prk!

V pětatřiceti nad nulou je to samo o sobě hovadina. I když člověku ještě není zdaleka třicet. V téměř infarktovém stavu jsem se přiřítil k schůdkům, chytil se rukou tyče a začal sípět na řidiče, že aby jako počkal. Díval se na mě, zatáhl z cigarety a v klidu pravil, že „da“, což potvrdil zavrtěním hlavou na strany, což v této zemi, čert ví proč, znamená ano.

V poklidu dojdoucí moje manželka, rodem Bulharka, co jsem si ji ale nabrknul v Praze, – a s ní naši přátelé, se uměli lépe aklimatizovat na místní zvyky– tak tedy žena má milovaná a z hlediska manželství skoro fungl nová, pozdravila řidiče-. A zeptala se bulharsky společenským tónem, zda jede na Družbu, ačkoliv to bylo napsané na cedulce vedle řidiče. On společensky prohlásil, že ano, a zeptal se nás, proč jsem tak utíkal.

„Híííí... já, hííí...,“ sípěl jsem, „jsem, hííí, myslel, abyste nám jako neujel, hííí,“ chrčel jsem, stále lapaje v tom strašném vedru po dechu.

„Ošte malko, šte počakame,“ sdělil řidič mi pohledu na mne a zapálil si další cigaretku. V čemž ho napodobilo ihned asi dvacet lidí. Pokouřili a hned již za pouhých dvacet minut jsme vyrazili vpřed. Kdyby se někdo divil, že se tehdy v Bulharsku v autobuse kouřilo, tak se není co divit. Tehdy se všude na Balkáně kouřilo „fšude“. Moje žena jednou pravila, že se tam možná nekouří jedině na porodním sále. Ale pak se zamyslela a pravila, že se pravděpodobně kouří i tam.

Výlet nazpátek parníčkem do Varny mi prvně ukázal Černé moře „z té horší stránky“. Jak říkával nadporučík Dub: „Vy mě neznáte! Ale až mě poznáte, tak poznáte, že mě neznáte...!“

Černé moře to neříkalo ale udělalo. Dlouhé vlny, valící se, z od mořského obzoru, hlediska koupajících, laškovně k břehu, se ukázaly na pobřežním parníčku jako devastující záležitost. Jen jsme odpluli od břehu, párkrát to houplo, a už jsme seděli s Alešovou ženou u řetízku zábradlí, kudy se jinak nastupuje. Tam nám posádka, jakožto prominentním hostům, dorozumějícím se domorodštinou, dala židličky a doporučila nám, abychom se pevně drželi. A poodešla. Ono kolem nás vůbec bylo za chvíli místo. Nejdřív jsme byli jen silně zelení, ale jak říkali Š+G v povídce o kouření, kachna, v našem případě kebaby, „byly už brzy mezi námi“. V tomto případě tedy přesněji řečeno v moři.

Naši zlotřilí manželští partneři se odebrali za posádkou, která je pozvala na panáka, a tak tam spolu pili rakiji a vůbec se radovali. My tedy ne. Ovšem tak už to v životě chodí. Jeden úpí, druhý se raduje. Taková mořská nemoc není nic na radování.

Mořská nemoc je vůbec svinstvo. Nebudete tomu věřit, ale i to, že jsem měl celou dobu před sebou, doslova pár centimetrů před nosem, mladý svůdný výstřih, který se otevíral do nevídaných hlubin, mi bylo v té chvíli fuk. A té dotyčné bylo fuk, kam se koukám, hlavně že ji takzvaně „neometnu“. S hlubokým nezájmem jsem občas přelétl krásnou úžlabinku ve výstřihu, co se nabízela mým pohledům a pak už se věnoval jen moři a svému žaludku. Táhlo mi hlavou, zda člověk může v některých případech vyvrhnout žaludek tak, že by mu visel z huby ven?!

A jen ať to přestane proboha houpat!

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...