Místní paní „domácí“ donesla bílý chleba, zavařeninu a kyselo mljako (jogurt, fantastický, který jsme snídali nejen tehdy, ale i při dalších pobytech v Bulharsku, prý mají na něj Bulhaři patent!) na snídani a děvče se velmi mělo k Vaškovi. Asi viděla opuštěného otce a vycítila jistou šanci! Pětadvacet je už pokročilý věk pro svobodné balkánské děvče.

Večer se bulharský otec uložil pod nedaleký strom a matka s dcerou odešly. Dcera zdráhavě. Podle všeho běžně tatík spával v zahradním domku, ale kšeft je kšeft.

(Pozn. aut.: Zde narazila středoevropská představa na tehdejší balkánskou realitu. Většina Bulharů, i když bydleli v činžáku, pokud to jen trochu šlo, měla nějakou zahrádku. Tam pěstovali rajčata, papriky, melouny a tak. A na zahrádce byl domek a letní kuchyně. A pokud to bylo možné, tak se tam v letních vedrech i spalo. No a běžně to fungovalo tak, že se buď „градинска къща“ česky zahrádka s domkem pronajala rekreantům anebo se tam odstěhovala bulharská rodina – případně též do garáže, což bylo oblíbené zvláště v okolí Primorska – a zahraničí turisté bydleli v domě. Tady to asi dotyčný Petkov poněkud přehnal, netušil, či podcenil touhu našinců po moři a krásné pláži).

Ráno hurá k moři! Pláž byla nedaleko sadu, takový socialistický balkánský natur. Neupravená, plná odpadků. To že je vyhlášené lázeňské středisko?

(Pozn. autora. No, abychom nepomlouvali jen Bulhary, když jsme se ženou přijeli v létě 1970 do Francie, do kempu na vyhlášený poloostrov kousek od Hyères mezi Marseille a Saint-Tropez, na světoznámý „La Capte“, tak tam měli na plážích stejný bordel jako na té lidové pláži u Varny.)

Jelikož se navíc děvče se stávalo stále přítulnější, rozhodl se Vašek co nejdříve utéct.

Vyrazili jsme do centra hledat viníka našeho zklamání, tedy dotyčného pana Petkova! Jedna lahev Plisky (bulharského koňaku) vyjasnila situaci, pánové si potykali, byl domluvený pokoj i odvoz ze sadu.

Na popud autora napsala paní redaktorka Eva K.

Václav Vlk.st

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...