Máme to doma rozdělené. Ljuba ráda cestuje a zažívá dobrodružství. Já rád chodím s pejsky a pak sedím doma a píšu všelijaké pošetilosti, jako je například tohle povídání.

Ljuba se zrovna vrátila z cest, cestovala s kamarádkou Štěpánkou, a mně to nedá a hned musím jedno takové její dobrodružství převyprávět, jak mi ho pověděla ještě začerstva, telefonem, po datové lince z dálné ciziny.

Ubytovaly se v hotelu v pěkném pokoji ve čtvrtém patře. Heslo na wifinu bylo jméno. Krbová není složité jméno, ale přece se v recepci podařilo ho pokazit. Ljuba tedy jela dolů to v recepci vyřídit. Recepční se omlouval, že to hned napraví, ať mu dá kartu. Jenže Ljuba si ji nechala v pokoji. Recepční byl ochotný a že tedy opravu zařídí i bez karty. Chvilku to ale trvalo, musel někam telefonovat a nechal si jméno napsat na papírek. Pak hlásil, že se operace podařila. Spokojena se Ljuba vracela zpátky za Štěpánkou do jejich skvělého pokoje ve čtvrtém patře. Bez karty ji ale výtah nepustil. Musela počkat a nastoupila tedy do výtahu s nějakými hodnými lidmi. Ti kartu měli a tak vzali ji s sebou. Bydleli ale v pátém patře a ve čtvrtém jim to nedovolilo zastavit. Vystoupila tedy s nimi v pátém a zatelefonovala Štěpánce, že je v pátém a ať Štěpánka vezme kartu a jede ji vysvobodit. Pak jí došlo, že Štěpánku sice karta do výtahu pustí, ale do pátého patra za ní nevyjede. Nezbylo než počkat zase na lidi co pojedou dolů, Štěpánka zatím s kartou sjela do přízemí a společně se vrátily nahoru do čtvrtého patra, aby zjistily, že jméno Krbová je skutečně tak složité, že se recepčnímu podařilo ho do počítače zadat špatně i na druhý pokus. Wifina dál nefungovala. Zatím jim vyhládlo a usmyslely si, že si objednají večeři na pokoj. Roomservis od nich chtěl jméno, ale to nesedělo a Ljuba nevěděla, do jaké verze jí recepční jméno v systému upravil. Vyzbrojena kartou sjela znovu dolů a šla do restaurace večeři na pokoj objednat napřímo. To se nepodařilo, protože roomservis se dal objednat jenom z pokoje. Nezbylo než požádat o korekci korigované karty a pak už šlo všechno hladce, cesta výtahem i večeře do pokoje se podařily.

Wifina už fungovala, takže mi Ljuba mohla po datové lince příhodu začerstva převyprávět.

Blahopřál jsem jí k dobrodružství. Co je to platné, kvůli něčemu takovému musíte přes půl světa, to doma nezažijete. Takto jsem o tom přemítal, vzal jsem pejsky a šel s nimi na procházku. Že bych zažil dobrodružství, to jsem věru nemohl čekat. Nemám tu výtah a karty, ani recepci. Jen pejsky a cestu mezi poli.

Psáno pro ČRo Plus

PS:

Takto vše bylo odvysíláno na Plusu. NIcméně sám příběh pokračoval při návratuLjuby a Štěpánky do vlasti.

Při startu letadla... rána, divné světlo, letuška připoutaná ke svému sedadlo ječí:

„Hoříme? Hoříme?“

Nehořeli, přistáli. Auto odloženo na parkovišti. Zbýval poslední úsek a vida: kuna vlezla do auta a sežrala, co mohla. Naštěstí kabely nechala být, takže dojely. Ljuba doma, Štěpánka též... a telefonuje syn v půl třetí ráno:

„Upadl jsem... asi omdlím...“

A pak ticho.

Vymknutý loket docela bolí.

Jinak se nic zvláštního nestalo, jak jsme hlásili dozorčímu na vojně.