Divadlo je hra. Ne proto, že se na jevišti něco „hraje“. Třeba fotbal. Ale prostě proto, že herci a diváci společně dělají „jako“. Třeba že natřená pytlovina je „jako“ hrad, pupkatý pán je „jako král“ a jsme „jako“ v lese. A když se to dělá dobře, tak je to bááááječný!!! Když se to dělá blbě, tak je to většinou děsný a někdy je to děsná sranda. Ovšem jak pro koho.

Svého času jsem byl například v jistém Národním dívadle, jak říkal Jan Werich a „díval“ se, jak po jevišti lítají herci, co na sobě mají maskáče a přes to plastikové brnění se tehdy hodně prodávalo pro děti v Německu na trzích a snaží se mi namluvit, že je to jako příběh ze starého Řecka. Tak to jsme šli raději domů. To nebylo k „dívání“, to bylo spíš k plakání. Starý Řekové v maskáčích a kanadách, ještě že si na jevišti nesundávali fusekle!
A nebo když jsme se dal nalákat na divadlo, krátce po Listopadu kde autor, brněnský „intoš“, naskočil na tehdy módní vlnu zkoumat, kdo byl za totáče hrdina kdo ne a předstíral že tou hrou řeší intelektuální problém, jak ta soudružka byla známá s tou chartistkou a ještě s jinejma „dífkama“, co taky měly intelektuální problém, a já měl dojem, že autor neviděl za celý život nejen ani jednu chartistku, ale, což je úplně neuvěřitelné, snad ani jednu přesvědčenou soudružku! A evidentně nebyl nikdy přítomen, když se dámy dají do diskuze, co která dělala a proč. Ještě že se to nezpívalo!
Protože když se něco zpívá, tak to často bývá ještě blbější. I když, po pravdě, kdyby byla ňáká opereta anebo muzikál moc inteligentní, tak bych snad na to ani nešel. Protože, jak pravil Jaroslav Žák klasik v knize „Svět se mění nenápadně“, opereta, a tedy i muzikál, vypadá, jako když se všichni na jevišti přiožrali borovičkou. Normálně mluví, normálně chodí a najednou někdo začne zpívat a ostatní dělají jako že je to normální. O divadle je toho v té knížce víc, ale mně se nejvíc líbila kapitola popisující vjem diváka nazvaná: „Tragéd bouchl dveřmi a komnata se zavlnila.“

Ovšem ještě větší „dívadlo“ je opera. Hrdinná diva skáče v Bludném Holanďanovi za scénu, takže se většinou ozve rána anebo heknutí, Libuše má 120 kilo a poprsí, že by mohla dělat kojnou, a kdyby dala Přemyslovi facku, tak ten stráví zbytek života v kotrmelcích.
Pravou esencí toho, co je opera, je ona známá a kdysi v jednom kabaretu předváděná operní sborová scéna „Děvče s copy se tam topí“ a dále árie se sbory: „Jen tiše, ať se nevzbudí náš pán.“

U děvčete s copy je na jevišti náves, po které korzuje „mladý kladný hrdina“, dále tzv. „naivka“ a ještě „první milovnice“, pak postarší „komický typ“ dva tenoři v rolích „otců“ a „zemědělský lid“. Je-li to netradičně zmodernizovaná tradiční opera, mohou se Mařenka a Jeník houpat na šindelové střeše chaloupky zavěšené na lanech a Jeník pěje:„ Jak možná věřit, že bych já prodal svoji Mařenku…“. To jsem fakt viděl v ND, když dávali moderně udělanou Prodanou nevěstu. Už za totáče. Ono se v divadlech neblbne teprve dneska, s příchodem polistopadové moderny. Ono se blblo vždycky.

Ale k té scéně: Akce začne tak, že na scénu přiběhne „první venkovské děvče“ a zapěje udýchaně (asi jako když na Nově předvádějí, že právě doběhli k bouračce) „Děvče s copy…. „ a jeden z tenorů replikuje: „děvče co? děvče co?“ a sbor se přidá „Děvče s copy copak? copak?“ a všichni se otočí k „prvnímu venkovskému děvčeti“. To rozhodí ruce, pak si je dá v bok, otočí se do hlediště a zapěje „Děvče s copy se tam topí“ a oba starší komické typy zaburácí k ostatním hercům: „Běžte rychle, ať se neutopí!“ A sbor kontruje „Děvče s copy“ a tenoři „Se tam topí“ a lid dodá „běžte rychle, ať se neutopí“.
A pak už to jede. První tenor: „Děvče s copíííííí“, druhý tenor: „Se tam topí“, sbor „Běžte rychle, běžte rychle, běžte rychle ať se neutopí…. „ a tak to jde asi dvacet minut. A pak odbíhají do portálu a ztišují hlasy: děvče s copy se tam topí … ať se neutopí, ať se neutopí. A na jevišti zůstane „první venkovské děvče“, v tragické póze zaječí na celý divadlo: „ať se neutopí!!“

V jiné scéně zvané: „Ať s nevzbudí náš pán“ je na jevišti divadelní vyřezávaná hradní postel pod baldachýnem, po stranách rudé závěsy, co se z nich práší, jen jak někdo projde metr kolem nich, na papundeklových stěnách zavěšené plastikové brnění a sudlice a tak.
V posteli leží „náš pán“ (hradní), u něho sedí věrný sluha, hlavu klopí i „hradní paní“, která sedí na židli. Přijde posel s dopisem a zpívá „ PANÍ, NESU Vám PSANÍ!“
Paní převezme dopis, což je roura s červenou stužkou, a sdělí poslovi: „Jdi již.“ V tom vstoupí „doktor“ a zazpívá „Jen tiše, jen tiše“ a pak hradní paní „piano“ zazpívá: „Ať se nevzbudí váš pán!“ Pak přibíhají další – sloužící, kuchtíci, zbrojnoši a nepostradatelný „lid“ a všichni zpívají „Jen tiše, jen tiše“, zatímco alt a mužský tenor na střídačku volají „Ať s nevzbudí váš (ženský alt, případně mužský tenor) náš pán!“ Každý přibíhající pak pokračuje „Mezzo piano“, další pak následují s „Mezzo forte“ a poslední zpívají „Forte“, tady řvou jak na lesy.
Nakonec scéna končí tak, že na jevišti stojí komorník, tři služebné, dva sloužící, dva kuchaři, velitel gardy, osm gardistů, hradní paní, doktor a posel a asi třicet „lidůch“ oblečených do všeho, co zbylo ve fundusu, a všichni zpívají u postele spícího „našeho pána“:
„Jen tiše“ (pianissimo) „Jen tiše“ (piano) a furt dál a postupně přidávají až na forte a fortissimo: „JEN TÍÍÍÍÍŠÉÉÉÉÉÉÉ!!! AŤ SE NEVZBUDÍ NÁÁÁÁÁÁÁŠ PÁÁÁÁÁN!!!!!!!!!“ A to už řvou, až se loupe na stropní malbě zlacení. A „náš pán“ spí jako zabitej – tedy spí „jako“.

Ovšem co klasické opery! Moderní opera, to je věc!
Například snad vůbec největší hlína byla, když po jevišti Národního divadla lezl po břiše chlap, odstrkoval se na rukách a na modernistickou muziku pěl něco ve smyslu, že miluje Stranu a velkého báťušku Stálina a všem nacistům zakroutí krkem. Hned v ten moment, jak mu uříznou soudruzi doktoři nohy – podle hesla „nohali mu řízu až u prdý samele“, hned co se po 18 dnech doplazí ke svejm, když bude mít kliku a náhodou ho souzi z NKVD nezastřelí, tak si nechá vyřezat z břízy protézy a pak se hrdinně vyšplhá na těch dřevěných nohách do kokpitu Lavočkina. Jak napsal soudruh pisátěl Polevoj v „Příběhu opravdového člověka“. O Meresjevovi.
Aby bylo jasno, toho letce si vážím. Musel to být skutečně statečný člověk, a vynikající pilot. Však taky autora knihy Polevého do smrti přesvědčeně a silně nenáviděl.
Soudruh skladatel Prokofjev z toho udělal operu. Uvedli v Moskvě. Prokofjev, strachy celý šílený z teroru, který rozpoutal soudruh Ždanov v padesátých letech, byl logicky ochoten, aby si zachránil kejhák, napsat cokoli. Ani se mu nedivím.
Ovšem to napsal před Stalinovou smrtí. Takže, pochopme to. Ovšem českoslovenští soudruzi umělci díky soudruhovi dirigentovi Chalabalovi se zasloužili, že se tahle hrůza hrála i v Praze. V ND. V roce 1961. Že já na to tehdy nešel! To musel být kulturní zážitek!
Pilot Meresjev, kterého českoslovenští soudruzi pochlebovačně pozvali na premiéru do Prahy, prý odešel z představení v Praze se slovy, že nikomu dělat blbce nebude.
Jak se někde objeví socialismus, kvete umění nevídanými květy. Pokud vím, uvažovali někteří dokonce i o opeře o soudruhovi Julkovi Fučíkovi. Jak bude zpívat „na oprátce“. To prý byla proti i stranická soudružka vdova Gusta, známá to alkoholička. Ono stačilo, co bylo na Juldu-Fuldu vtipů i tak.

To třeba jak sedí Fučík u výslechu na gestapu:
Gestapák: „ Wie heissen Sie? Wo wohnen Sie?“
Fučík: „Jsem profesor Horák!“
Gestapák. „Nelžete! Jste Fučík!“
Fučík: „Jsem profesor Horák!“
Gestapák: „Jste Fučík! Lžete!“
Fučík: „Nelžu! Jsem profesor Horák! Nelžu! Fučík nikdy nelže!!!“

No a tuhle čtu v tisku, že soudruzi levicoví umělci ve Španělsku chtějí uvést jako muzikál „Deník Anny Frankové“. Šmarjá josef!
Takže ve Španělsku bude muzikál, tedy cosi jako moderní opera či operetka Deník Anny Frankové. Já už přímo vidím, jak se gestapák plíží po světnici a zpívá „Kde je tááááá šídovskáááá chóóĺka, co je tady schovanáááááá!“ a Anna bude ve skříni zpívat árii o tom, jak má ráda slunce a přírodu a tak vůbec. A autoři a diváci budou přímo „happy“ a „in“ a „cool“ a budou si připadat děsně správňácký a tak.
Tedy, jako jsem nepřál Meresjevovi ani Fučíkovi, aby se někdo živil na jejich neštěstí a mrtvolách, stejně tak mně připadá neapetitlich skládat muzikál o holce, co ji gestapo zavraždilo v koncentráku.
Ovšem, já vím, Umění, s velkým U, tak přes půl stránky, je něco víc, než jsem já. Známé osobnosti, jak padnou do rukou těm „správným a uvědomělým lidem“, to mají vždycky těžké. Ještě že ani Annu ani Julka nevystavují vycpané slámou pod skleněným víkem jako jistého Uljanova.

No, ale po těch zkušenostech už jen čekám, až někdo napíše operu či kantátu o Gretě Thunbergové, jak ječí na shromáždění OSN a uvědomělí ekologičtí delegáti nadšeně vstávají a ve frenetickém potlesku setrvají až do první přestávky díla. V druhé části pak budou pochodovat davy všech barev a národností a hlavním mottem bude sólo „toho“ vousatý/é travestii zpěvák/a Thomas Neuwirth, vystupující/ho pod jménem Conchita Wurst.

Jo a tu závěrečnou scénu takové opery už jste předem viděli na zahájení pařížských olympijských her v provedení souboru LGBT+ na téma „Poslední večeře páně“, tentokrát „Poslední večeře Grety a 97 pohlaví“. A bude zpívaná!

Už se těším.

Václav Vlk st

Knížky můžete objednat zde.