Já tedy vím, že správně to původně bylo: „Attila – bič boží“, tedy latinsky „Attila, flagellum Dei“ a že to přirovnání je poněkud přehnané. Ale vykládejte to tak koncem června rodičům či prarodičům. Působením stařecké sešlosti věkem a zbytky pudu tvrdícího cosi o nutnosti předávání genů se mnohé babičky ba i mnozí dědečkové mají před prázdninami pocit, než je navštíví jejich potomci a zanechají jim vnoučky, že děti jsou rodinný poklad. Rodiče přivezou dětičky, aby pak sami zbaběle prchli do města pracovat. Prarodiče mají již po několika dnech často pocit, že nepřijely milované dětičky, ale že je navštívila horda nájezdníků, před nimiž není nic jisté a nic jim není svaté. Jak říká kamarádka Věra, dnes důchodkyně: „Když přijedou, táákhle jim mávám… a když odjíždí tak jim tááákhle mááávááám ještě víc!“ A to, pokud si pamatuji, dávali jsme své dětičky babičkám, když jsme byli mladí, rádi a s chutí, kdy jen to šlo. V neděli se přijelo večer domů, a byl tam v bytě klid, a dokonce si vlastní manželka přisedla k vlastnímu manželovi a on tušil, že jí nebude bolet hlava. A ani že uprostřed běžných tichých rodinných manželských povinností nepůjde Milánek čůrat, aby pak bloudil po návratu z WC po chodbě, a přitom porazil stojan na deštníky. Dokonce někteří tvrdili, že se občas stávalo, že v prázdném bytě se večer běžná manželská soulož změnila v prachsprostou mr…

To se děje – tedy to předávání dětí prarodičům, aby bylo jasno! – v době, kdy „Státní organizace na krocení dravé zvěře“ ukrytá pod kryptickým názvem „základní škola“ či případně „škola střední“, vypustí své chovance mezi lid obecný. V dlouho plánované záškodnické akci ukryté pod tajným takticko-operačním názvem „Prázdniny“. A začnou se dít věci.

Přiznejme si, že za našeho mládí to nebylo jiné. Jak napsal jistý anglický autor: Kdyby byli rodiče v hodnocení svých dětí skutečně upřímní, dost často by se stávalo, že by si řekli: „Přiznejme si, že se nám ten John moc nepovedl. Pojď, zabijeme ho a uděláme si jiného.“

Dnešní doba, ale i minulé století, v kterém jsme byli ach „tak mladí“, toto radikální řešení nepovoluje. A tak nezbývá než děti přes rok vychovávat. Oddych je částečně povolen jen v období školních prázdnin.

Krocení zdivočelé školní mládeže, plné hormonů, uhrů ve stavu, na který je nejlépe použít onen klasický výrok: „Máš vůbec něco v tý svý hlavě?!“ přičemž dospělý tazatel je přesvědčen, že příslušný nedospělec tam tedy určitě nic nemá, je takovým společenským problémem, že „náhradní krotící zařízení“ zvané „letní tábor“ doznalo u nás postupně veliké obliby. Tak velké, že vydrželo všechny režimy. Od prvorepublikové demokracie přes protektorát, vítězné budování a později už jen útrpné dožívání socialismu, až po dnešní eurodemokracii.

Ale ani toto zařízení neřeší všechno. A ani nikdy neřešilo. V době závodních pionýrských táborů se první díl, pokud mají rodiče štěstí, odehrál takto: Po dvou týdnech či třech nedělích prožitých na táboře, vystoupil z autobusu přivážejícího dětičky nazpět z tábora k rodičům chlapeček ve stejných trenýrkách, v jakých do něj nastoupil. A v tričku, které by snad mohlo být podle tvaru – ovšem nikoliv barvy – tím tričkem, které měl původně na sobě. Ale nalezli byste i změny. Jak napsal Ephraim Kishon, v takovýchto případech usoudíte, že u vlastního adolescenta je žlutá barva zubů také docela akceptovatelná. Doporučovalo se přitom při transportu k vaně či sprše usadit takovéto dítko do auta na rozložené noviny či na ochrannou fólii používanou při zvláště špinících pracech. Prostě igelit.

Dívenky, zvláště ty mladší, pak často na sobě mívaly neuvěřitelnou směsku oblečení. Která byla dle jejich názoru úplně a naprosto úžasná – dnes „happy“ či „frí“. Což bývaly občas i součásti oblečení, z nichž část evidentně nebyla původně jejich a ty cizí byly pokud možno seprané, na kolenou a zadku „umělecky“ roztrhané anebo vůbec kvality podivné. Pravda je, že některé dívenky přitom vypadaly a byly cítit podobně jako chlapci. I některé jemné blondýnky po návratu z tábora, místo aby kolem sebe šířily jemnou vůni toaletního mýdla, byly cítit kouřem od ohně, nevyměňovaným tričkem a dva týdny nošenými holínkami s jedněmi fuseklemi.

V dnešních dobách jsou na mnoha dětských táborech často hygienici, protipožární hlídky, kontroly poslané tam hysterickými matkami anebo „investikravinními“ reportéry TV. Obecně pak ovšem až dodnes platí, že dítko, které po návratu z tábora poněkud „zatouchá“, bývá dítko šťastné, nebezpečnými bacily, třešněmi trhanými v sadě a pojídanými bez omytí, a i s červama, a podobnými všem předpisům odporujícími skutky vytrénované a naočkované.

Co se však dodnes nemění je, že po dezinfekci provedené matkou jsou pak dětičky zhusta předány prarodičům, kteří se, jak již bylo řečeno, na vnoučky od začátku prázdnin strašlivě těší. Aby za dva dny marně dumali, proč se na ně vlastně těšili.

Děti jsou rozkošné! Na obrázku anebo z dálky. V praxi dvouletá vnučka lezoucí po čtyřech po zahradní verandě, dítě roztomile si pletoucí správné používání ručiček a nožiček, najednou hmatem hodným mláděte pitekantropa (Pithecanthropus mojokretensis – druh patřící mezi nejstarší lidské předky. Znaky: obtloustlé tělo, velká lebka, oválný tvar hlavy jako u opice a jí všechno v dosahu) uchopí po dlaždicích lezoucího brouka. A bleskurychle jej strčí do pusinky.

Ani spojené úsilí matky a dvou přítomných babiček pak nestačí na to, aby vyrvaly z pusy mladé dámě její kořist. Kvůli všemu jindy okamžitě hlasitě ječící dítě s otevřenou pusou dokořán teď sice taky ječí, ale drží čelisti pevně sevřené, takže vyráží jen huhlavé zvuky. Ty jsou jasným znamením, že dítko se téhle mňamky jen tak nevzdá. Zatímco se mu jedna babička pokouší vyvrátit čelist, druhá v záloze čeká, aby kostnatým prstem následně vylovila brouka kdesi v dutině ústní. Což se nezdaří. Moderní matka si mezitím čte na internetu rubriku: „Co by vaše dítě nemělo jíst“ od na přiloženém obrázku zobrazené vystajlované autorky s americkým jménem. Dotyčná autorka vypadá, že nikdy neviděla skutečné dítě z větší blízkosti než na pět kilometrů. Četba jejích odborných rad pak dosvědčuje, že je tomu skutečně tak.

Otci je tato událost většinou zatajena. Pokud byl dále než deset metrů od dítek a dam, většinou si ničeho sám nevšiml.

Ovšem nedochází jen na babičky. I o prázdninách matky, vedeny svým mateřským pudem a představou, že si aspoň na chvíli odpočinou „od toho svýho“ se s ním rafinovaně dohodnou na „střídavé letní péči“. Což většinou vypadá tak, že část času na chalupě je tam matka, další část času otec + babička. Svěřit o prázdninách do péče na celý týden samotnému otci dítko, je i dnes, v době extrémní emancipace a genderismu, z hlediska mateřských pudů dosti riskantní počin. Takže otec+ babička. Anebo matka a vedle v chatě či chalupě jiná matka + dětičky.

Ženské z jakéhosi nejasného důvodu milují procházky. Procházky jen tak. V létě je milují obzvláště. Procházku někam, jen tak, aby se „prošlo“. Procházku „an sich“, jak říkají vzdělanci, přičemž ještě větší vzdělanci či rychlí hledači na Wikipedii vědí, že termín pochází od Immanuela Kanta, který staví proti sobě noumena (věci „poznané“) a věc, která existuje sama o sobě (Ding an sich), jako absolutní skutečnost. Nedumejte o tom je to zbytečné. Věřme, že mají pravdu německé naučné slovníky, když říkají, že pro ženy procházka jen tak dělá „an sich arbeiten macht uns auch Spaß“. (Wiktionary německy Wikiwörtebuch). Muži většinou protestují, procházky „jen tak“ odmítají a jsou ochotni jít někam jen za nějakým účelem. Na houby, pro dříví anebo do nedaleké hospody. Odmítají lékařské a ženské tvrzení, že procházky jsou zdravé a obecně prodlužují jak zdraví, tak věk. Většina mužů zastává názor, že kdyby byly procházky tak strašně zdravé, tak by byli listonoši nesmrtelní.

Dámy ovšem na procházkách nejen neustálým klevetěním takzvaně udržují sociální smír ve skupině, ale občas zažívají i nečekaná dobrodružství.

Jednou tak byl jistý mladý chlapec, spíše chlapeček, na zdravotní procházce po lese. S dvěmi dámami. Tedy s matkou a její kamarádkou a jednou fenkou jezevčíka. Takže tedy s třemi dámami, protože dlouhosrstá zrzavá jezevčice Cilka byla hluboce přesvědčena, že jestli je v okruhu deseti kilometrů nějaká vznešená dáma, tak je to ona.

Chlapeček se nudil. Konec konců byl to chlap, i když ještě malý. A tak z dlouhé chvíle, za nepozornosti dam, které si právě musí cosi důležitého sdělit, protože dámy si musí neustále něco důležitého sdělovat, zvedl klacek. Nosit klacek jen tak je pitomost, je to vlastně nástroj a s nástrojem se musí něco dělat. A tak začal šťourat v zemi v jedné mimořádně zajímavé dírce. Což se ovšem vůbec nelíbilo vosám, co tam měly hnízdo.

Chlapeček pak vyděšen bzučením vos mával větví kolem sebe a nad sebou a dostal pigáro do ucha, které bleskurychle nateklo. Dámy byly zabrány do důležitého rozhovoru, přesně podle onoho sloganu turistických průvodců: „Kdyby na chvíli přestaly zde přítomné dámy povídat, slyšeli bychom příšerný řev Niagarských vodopádů!“

Čuba, slyšící vosy dobře, se snažila prchnout. Ale zapletla se řemínkem do roští a schytala několik žihadel do své rozměrné… ehm… pihele. Dámy zahájily ústup. Vypuká to, čemu slovenští sportovní reportéři říkali „trma-vrma“

Pro ty, co už zapomněli slovenštinu, použiji slovenský výkladový slovník, kde se říká, že je to: anarchia, bengál, bezvládie, galimatyáš, hurhaj, chaos, kalamita, motanica, neporiadok, pohroma, rozrušenie, tlačenica, vyvedenie z miery, vzrušenie, zmätok.

To vše právě vypuklo. Dvě ječící dámy mírně středního věku, vyjící a ňafající čuba a ječící dítě, vše v úprku od místa činu, vykonávali vše shora uvedené najednou. V té chvílí chlapeček částečně řve, částečně je zaujat svým vlastním uchem, které vyzrává do tvaru karfiolu. A klade i uprostřed úprku otázky, jako zda mu to tak zůstane a kdyby mu to tak zůstalo, tak co by… Dámy ječí na psa i na dítě a, jak se praví ve zprávách z bojišť, při ústupu, „zkracují frontu“. Česky řečeno zdrhají. Fenka předstírá po žihadle téměř smrtelnou nemoc. Ostentativně a nápadně kulhá a pak si sedne na zem a odmítne pokračovat. Nezbude tedy ženským než tu bestii chlupatou nést. On se ale i jezevčík pronese. Zvlášť když naše Cilinka měla zadek jak štajerácký valach.

Na kraji vesnice uřícené dámy zapadnou do hospody, protože pivo je to, co je potřeba. Chlapečkovi dali na karfiol – tedy původně ucho – mokrý kapesník. Čubu šouply pod lavici a každá si dala jedno na zchlazení. A vedly řeč, o tom, jak ten chlap té jedné, co je doma, zase bude mít plno keců, až se takhle vrátí z výletu. A dumaly a jak to takticky vylepšit. Po poradě, co s tím kulhajícím psem, dostanou nápad. Že by mu taky mohlo pomoci ochlazení.

A tak chudince čubičce strčí zadek do ledového horského potoka, který teče hned kolem hospody. Fenka sebou mlátí a vyje, hrabe všema čtyřma a nakonec usoudí, že tohle nemá zapotřebí. Co kdyby jí to tam vzadu umrzlo. A vytrhne se jim z rukou. Vyhrabe se z potoka a vyrazí čile po silnici k domovu. Zázračně uzdravená a bez jakékoliv známky kulhání… A tak je to se ženskými furt.

Václav Vlk st.

Léto je sice ještě daleko, ale za chladných večerů při sklence vína si můžete na ně zavzpomínat při mých veselých knihách.

Dosvětáci Kdo rád jí ať zvedne ruku Stálo to za hovno ale stejně byla sranda

o

Všechny knížky pohromadě