Neviditelný pes

DÁVNÁ TOUHA: Ahoj, přijdeš večer?

16.7.2022

Za letních sobotních večerů jsme se scházeli v „třešňovce“, tedy na okraji ohromného a zanedbaného třešňového sadu u třebotovského lesa. Většinou dospívající děti původních zakladatelů a budovatelů kosořské osady Na pískách, což byla oficiální adresa. Doopravdy to ovšem byla zálesácká osada Baloo, pro trempíře méně znalé Kiplinga a angličtiny „Balú“.

Původní chatky a sruby byly v lese na vrcholu kopce nad Černošicemi, a původní osadníci nejspíš nepatřili k horním deseti tisícům; chatky byly tak čtyři na čtyři metry, ty přepychovější snad i pět krát pět. Ovšem uprostřed osady se skvělo celkem obstojné volejbalové hřiště, kde si užívala nejen omladina, ale i staří, větry ošlehaní a někdy i maličko pupkatí trapeři, kteří se vypjali k hrdinným výkonům, zejména když se hrálo o basičku piva. O něco méně sveřepě, ale stejně nekompromisně, hráli „staří“ proti „mladým“. Když to se staršími nestálo moc dobře, vybalili své osvědčené a oblíbené triky. Pan Smítek servíroval vysokánské, prsty lámající „svíčky“ a divoké „točeňáky“, zatímco pan Vladík nejen rasantně smečoval, ale také mátl soupeře, když při výskoku stačil zatleskat a zařvat „a pucáj!“ než udělil svůj trestný úder.

Na tom hřišti to samozřejmě nejvíc slušelo osadním dorostenkám. Když si poskočily, celý náš šestnáctiletý klukovský svět se zakolébal, zatímco ten čtyřicetiletý a starší svět znejistěl. Taťkové byly na své dcerky pyšní, ale pozor! Pozor!! Příliš okatý obdiv mohl obdivovateli způsobit vážnou újmu na zdraví a také často způsobil, že obdivovaná kráska nesměla večer ven. A to zasáhlo jednu z podstat našich toužebných očekávání sobotních večerů v třešňovce.

Naděje, že Maruška snad bude večer přívětivější než minule, hrála jistě značnou roli. Ale znalce šestnácti a sedmnáctiletých klukovských světů možná překvapí, že to ani zdaleka nebyl jediný cíl našich nejasně roztoužených očekávání, s jakými jsme se na ty sobotní večery těšili. Nejspíš by to nikdo nepřiznal, ale bylo to nějak propojené se statečnými, svobodnými a nezkrotnými muži, s nesmírnými dálavami, s neznámými a exotickými krajinami, velikými láskami a vůbec velkými příběhy na souši i rozbouřených oceánech… Snad to někdo z vás poznal a dobře víte, o čem mluvím, i když to jistě veřejně nepřiznáte. Ani nemusíte.

Sedávali jsme kolem malého ohníčku, který nám místní hajný toleroval. Zpívali jsme o ontarijských dřevorubcích, yukonských trampech a aljašských zlatokopech, amerických i mexických pampách a rančerech, o krytých vozech a dobývání západu, o tulácích s poslední špetkou tabáku v kapse, křižujících nesmírnou Ameriku na nákladních vlacích, o svůdných Malajkách, Japonkách a jiných kráskách, o dalekých mořích a oceánech… Z domácího prostředí například o vábné, ale nespolehlivé Mariáně a jiných ženách, zpravidla se zrádným srdcem, o kánoích v divokých peřejích, spějících k opuštěným a dobře skrytým chatkám, kde nám bude pohár lásky pít… Jedna písnička lepší než druhá. Dnes, zahanbeně, bych to shrnul „a podobné ftákoviny.“

Pepa byl uznávaným prvním kytaristou, ale když už byl unavený anebo se mu zachtělo a kytaru odložil, očekávalo se, že se jí ujmu já. Podobně nepsaným pravidlem bylo, že každý měl „své“ písně. Obvykle ty, se kterými přišel k ohníčku poprvé on. A považovalo se za nevkus hrát písně toho druhého. A za zcela nepřípustné se považovalo zpívat písně starých osadníků. Ti za námi občas přišli, i když některým z nich bylo snad už padesát, a zahráli a zazpívali trampské písně z dob svého mládí, které už téměř nikdo neznal, nebo jen z doslechu.

Pepa si vymyslel, že při hře potřebuje podporu zad. Líba ráda vyhověla. Sedala k Pepovi zády a podepírala ho. Domáhal jsem se téhož a Maruška, i když méně ochotně, také vyhověla. Bylo to dost nepohodlné, ale bylo to nejblíž, co jsem se k ní dostal a mohl se jí dotýkat. Zády. Také dobré.

Jednou jsme vyrazili na velký, „oficiální“ potlach, konaný u Berounky na louce pod Kazínem. Hráli tam takoví spíš „profesionální trampové“, kteří také vystupovali v televizi a nahráli i gramofonové desky. Hráli výborně, ale nějak to nebylo ono. I dívky tam byly jiné, rozhodně méně upejpavé, ale zase to nějak nebylo ono. Jen to způsobilo, že se mě Maruška už nikdy nedotýkala ani zády a já přidával do “svého“ ohníčkového repertoáru víc písniček o tragické, neopětované lásce. A stejně jsem se na ty sobotní večery těšil, s těžko popsatelnou pubertální touhou a nevysvětlitelným očekáváním.

Někde tady by bylo asi rozumné a stylisticky vhodné vyprávění skončit. Předcházející věta by jistě stačila a vyhovovala. Jenže jak se nezmínit, že jsem později jezdil s Honzou na opravdové a většinou nádherné čundry, ale už to nikdy nebylo tak docela ono. Ani u horolezeckých táboráčků. Právě tak když jsme s kamarády sjížděli české a slovenské řeky a pevnou rukou vedli své kánoe peřejemi. Ani když jsem se mnohokrát zhluboka napil z trampy tak opěvovaného poháru lásky, a bylo to skvělé, doporučuji. Ale bylo to něco jiného a o něčem jiném než o tom tajemném a rozdychtěném klukovském očekávání. Stejné to bylo, když jsem později bydlel na březích Tichého oceánu, pobyl ve Skalistých horách nebo na Nulté míli Aljašské cesty v Dawson Creek. A viděl rodeo, byl v amerických městech, v Mexiku i na Hawaii. Bylo to krásné, ale ta klukovská touha, to nejasné očekávání už v tom nebyly. Chybělo mi to a stále chybí. A to je skutečně konec.



zpět na článek