Nelezte do jeskyně. Spadne to, udusíte se, vychladnete. Umíte si to představit? Já ano. Je to chyba, že to umím?

Možná. Jako kluci jsme do jeskyní lezli nadšeně. Natěšeně. A jsou chlapi, kterým to vydrží až do (jeskynní) smrti. Lituji, že jsem okouzlení jeskyněmi trochu ztratil, i když pro veřejné Koněprusy to neplatí, a kdybych se bál i tam, asi by to bylo se mnou vážně fuj. Ale nerad už lezu do takřečených liščích nor.

Do podobných děr, které mají úzký vchod, o kterých toho nikdo moc neví. Kupříkladu ve Starém Plzenci (u mého plzeňského rodiště) je na kraji jednoho jehličnatého lesa takzvaná Janečkova díra a v dětství jsme tam řádili. Řádí tam i dnešní děti? Žádné jsem tam dlouho neviděl, ale taky tam chodím málo. Jeskyně není dodnes nijak zabezpečená a pouze se na ni absolutně nikdy nepoukazuje v jakémkoli průvodci, takže vchod nejspíš nenajdete, když ta místa od kamarádů neznáte, a pěšinou potáhnete jako tulák dál a směrem k Tymákovu a na Rokycany, což je fajn výlet, ale o netopýry jste tím pádem přišli a neviděný gangster Janeček vám za patami číhá.

Ne tedy osobně Janeček, toho, tuším, popravili. Byl to loupežník, těžko říct, zda patří do některé větve jeho potomků i manažer a hudebník František Janeček. Asi ne. Chudák starý Janeček tenkrát v devatenáctém století utíkal před četníky až z Plzně, schoval se v noře, ale vykouřili ho a pověsili. Vzpomínka na to se nesla desetiletími a ještě jako kluci jsme na sebe řvali: „Kam jdete? My? Do Janečkovo díry!“ Bylo to tam útulné, vystlané listím, a když člověk došel až na konec (pozor na hlavu), ohmatával tam skálu a hledal pokračování a nějakou podzemní chodbičku, ale kde nic, tu nic; až mě to děsí. Kdyby tam byla, já bych do ní vlez. Vlezl jsem totiž i do užších pekel. Jarda Houška, světaznalý, mě dovedl na začátek poměrně úzkého potrubí. „Prolezem to.“ Já: „Blbneš? Kam to vede?“ „Pod celou Traťovou strojní stanicí.“ Načež jsme lezli, on první, a jen uprostřed je kanál, kterým se - teoreticky - dá vylézt do Traťovky, ale my se soukali dál a dál, až jsme podlezli i železniční trať na Budějovice a vykoukli na poli - a hurá zpátky. Po nějakém čase jsem tam dobloumal s rukama v kapsách, rozhlédl se a fí, prolezl to sám. Jen tak. Pro dobrodružství. Až děsivě úzká roura. Dnes to chápu jen zpola. Ale pravděpodobnost, že by mě to tam zavalilo, je samozřejmě nízká. Asi nejhorší bylo, že člověk občas oblézal mrtvého potkana. To přírodně stvořená Janečkova díra je proti těmhle místům smradu zlatá a zase se tam podívám a snad tam neprobudím Kodiaka. Sám nepůjdu, sám se už trochu bojím. Nad dírou visí těžká skála a roste tam les a jeho kořeny se přece hýbou a strach je strach; ale jistě by mě speleologové, a nejen oni, pověděli, že je pravděpodobnost závalu mikroskopická. „To by muselo přijít zemětřesení a mít epicentrum tady u těch chatek,“ řekli by - a jeskyně pana Janečka je překrásná taky tím, že je to zvenku pytel tmy a zevnitř a zpátky oproti tomu vidíte malilinký východ úplně jasně i od nejzazšího konce, takže se vám pro změnu zdá, že máte situaci plně pod kontrolou. Pokud některý rošťák nepoloží najednou něco těžkého před ústí onoho dalekohledu.

Představivost si zašpuntování snadno vymaluje a opatrnosti nikdy nezbývá. S poklidem jí mohu říkat zbabělost. Anebo předběžná opatrnost. A předběžná opatrnost není věc hodná zatracení, ale váhám. Tak třeba na konzervě pro kočku čtu datum, že dnes prošla. Vyhodím ji? Mně to připadá… až moc noblesní. Já to své kočce dám, i když ji miluji. Data prošlých lhůt jsou také předběžná opatrnost a zrovna tak někdo vypočítal, že se okolo nás oteplí o jeden stupeň Celsia, když proti tomu nepovedu boj. Čemu se to podobá? Je to, a teď se, já vím, konečně urazíte, jako se na starý kolena bát vlíz do útrob Janečkovo díry.