Zvířátka se těší v lese na Silvestra, má se totiž otevřít vedle skály u potoka první úplně nové zvířátkové občerstvení. Od rána tam už stojí fronta i když se má otevírat až v poledne. Bachyně se vykašlala na chlebíčky, srnka na jednohubky, vlčice na studenou mísu, prostě všichni místo příprav stojí svorně ve frontě a čekají, až se občerstvení otevře. Vypráví si o tom, co si tam všechno koupí a jak je to báječný nápad. Jenže. Celou tu dlouhou frontu předbíhá zajíc. Naštěstí vepředu stojí statná medvědice, chytne ušáka za ušiska a mrští s ním dozadu na konec fronty. Zajíc se sbírá v prachu a už si to zase metelí na začátek fronty. Medvědice je ale ve střehu a let vzduchem se opakuje. Zajíc je ale vytrvalý, znovu se sebere a peláší dopředu. Medvědice za skandování zvířátek ho zase popadne a vrhne zpátky. To už je zajíc značně pomlácený, otřepe prach z kožíšku a naštvaně prohlásí : „Doprdele, já snad dneska neotevřu!“

Jdou tři želvy pouští. Jazyky jim už šustí v puse, rády by se napily, ale oáza nikde. Najednou jedna z nich najde krásný kalíšek z karlovarského porcelánu. Pozorně si ho prohlédnou, ale je prázdný, žádná voda. A tak si básní o tom, jaké by to bylo z něj pít, kdyby tady ta vysněná oáza byla, jak by si pily jako lázeňské královny. No nic, kalíšek tam nechají a jdou pouští dál. Když už jsou skoro rok od kalíšku na cestě pouští, konečně dojdou k oáze. Už už se hrnou k chladivě vodě, když je ta jedna zarazí. „Hele holky, pamatujete, jak jsme našly ten kalíšek z karlovarského porcelánu a říkaly jsme si, že bysme si pily jako lázeňské královny?“ Ostatní želvy jí hned přitakávají a tak se dohodnou, že se vrátí pro kalíšek, aby splnili to, o čem mluvily. Ta nejchytřejší je ale zastavila a říká : „Proč bysme tam ale měli chodit všechny, stačí přece, když tam půjde jenom jedna.“ Zbylé želvy jí daly za pravdu a dohodly se, že tu kterou vylosují se vypraví sama pro lázeňský karlovarský kalíšek. Když konečně tu nešťastnici vylosovali, tak ta udělala naštvaný ksichtík a říká: „Já teda holky půjdu, ale musíte mi slíbit, že než se vrátím, že se fakt z tý vody bez kalíšku nenapijete.“ Želvy to samozřejmě slíbily, že to je teda jako jasný a samozřejmý a vylosovaná želva se vydala na cestu za lázeňským karlovarským kalíškem. Uplynul rok a želvy v oáze si říkají : „Teď už tam určitě dorazila a vzala kalíšek a vrací se zpátky.“ Uplynul další rok a želvy už nositelku kalíšku netrpělivě vyhlížejí. Další půlrok je v tahu ale ještě chvíli tomu dávají želvy šanci. Ale když jsou v háji ještě další dva měsíce, tak se shodnou na tom, že asi želva zabloudila nebo jí něco sežralo a že se tedy napijí bez kalíšku. Dojdou ke studni a už už se chystají napít, když v tom se rozhrne křoví a tam třetí želva říká : „Teda holky, jestli si nevěříme, tak já nikam nejdu!“

Přijde pan Vosáhlo na soud a nechá si zavolat soudce. „Copak byste rád? ptá se soudce. „Víte, já jsem už dvacet let ženatý a chtěl bych se nechat rozvést,“ odpoví Vosáhlo. Soudce se poškrábe na hlavě. „No jo, to není jen tak, to byste musel mít nějaký závažný důvod:„ Vosáhlo ho skoro ani nenechá domluvit : „Já mám závažný důvod, moje manželka je totiž totálně blbá!“ „No, to byste to musel dokázat,“ na to soudce. A tak se dohodnou, že bude soudní přelíčení, kde se teda ukáže. Nastal ten důležitý den, soudní síň je plná, protože si tam paní Vosáhlová pozvala spousty kamarádek, aby jí podpořily. Soudce zklidní situaci v soudní síni a říká : „Tak paní Vosáhlová, váš manžel tvrdí, že jste úplně blbá a my teď ověříme, zda tomu tak opravdu je. Kolik je prosím jedna a jedna?“ Manželka se hluboce zamyslí a povídá: „Čtyři?“ Soudce se ušklíbne směrem k manželovi jako, že to je jasný, ale kámošky začnou skandovat : „Ještě jednu šanci!“ Soudce na to : „Nu dobrá, to se může stát, že se občas někdo splete, tak paní Vosáhlová, znovu, kolik je jedna a jedna?“ Manželka se znovu hluboce zamyslí a pak vyhrkne: „Tři?“ Soudci je to už jasné a chystá se dát za pravdu manželovi. Ale kámošky znovu : „Ještě jednu šanci, ještě jednu šanci!“ „No dobře, ustupuji nátlaku lidu a dáme vám ještě jednu šanci,“ podvolí se soudce. „Paní Vosáhlová, ale už naposledy, kolik je jedna a jedna?“ Vosáhlová přemýšlí, ticho v síni by se dalo krájet a pak vyhrkne: „Dvě!“ A ženský v síni : „Ještě jednu šanci!“

Devadesátiletá babička Boženka bydlí se svou sedmdesátiletou dcerou v paneláku. Babička se rozhodne pozvat svoje kámošky na pokec. Dcera jí připraví pohoštění a říká : „Mami, v lednici máš chlebíčky, tak jim je nezapomeň dát a taky jim uvař kafe, jo?“ Babička netrpělivě přešlapuje a říká: „No dyť já vím, běž už, nejsem přece blbá!“ Dcera odejde a za chvilku přijdou babiččiny kámošky. Babča je usadí a říká: „Co jenom se vám to chtěla? Jo kafíčko.“ A uvaří jim kafíčko. Chvilku klábosí a babička se začne ošívat a říká: „Co jsem to jenom holky chtěla? Jo, už vím, kafíčko nedáte si kafíčko?“ A holky jako že si teda dají. Ubíhá doba, vesele se povídá a babička se už zase ošívá: „Co jsem to jenom…jo holky, kafíčko, ještě jsme neměli kafíčko!“ Proběhne další runda kávy, načež se všichni s Božkou rozloučí a odcházejí. Venku před panelákem se ale zastaví a ta jedna povídá: „Hele holky, nepřijde vám ta Božka nějaká divná? Ani to kafe nám nenabídla!“ Za chvíli se vrátí dcera domů, otevře lednici a vykřikne: „Teda mami, vždyť tys jim zapomněla dát ty chlebíčky!“ Babča se zakaboní a naštvaně říká: „Ale prosím tě, vždyť ty krávy ani nepřišly!!!“