Panu Kohnovi přejel brýle motocykl. S podrobnostmi nebudeme zdržovat, v každém případě měl za dva dny letět do Vietnamu a tak žebral ve velké prodejně optiky, aby mu nové brýle s bifokálními skly zhotovili do zítřka. „To nedokážeme,“ říkal pan šéf v bílém plášti „a ujišťuji vás, že by to do zítřka nedokázali nikde v Praze.“ „A co mimo Prahu,“ zavětřil pan Kohn, „co třeba v takovém Kolíně?“ „V Kolíně by to možná svedli,“ připustil pan šéf, „v Kolíně nad Rýnem.“
x x x
Na chodníku před obrovskou budovou banky Goldman Sachs v New Yorku má stánek s palačinkami pan Kohn, původně ze Smíchova. Jde kolem pan Federer a nechce věřit svým očím. „Kde se tu berou, Kohn, a jak vidím, kšeft jim jen kvete.“ Pan Kohn pravil, že si nestěžuje, a kde se tu bere pan Federer. Ten říká, že emigroval, což je delší příběh, ale teď by urgentně potřeboval půjčit deset dolarů, takže kdyby je měl pan Kohn disponibilních, když se mu tak dobře daří … Pan Kohn povídá, že bohužel nemůže. „Nemůžete? A proč nemůžete?“ Pan Kohn vysvětluje, že nemůže kvůli nim, a palcem ukazuje za sebe na mrakodrap banky. „Mám s nima takovou dohodu. Že já nebudu půjčovat peníze a voni nebudou prodávat palačinky.“
x x x
Umírá Sára. Na posteli u ní sedí a drží ji za ruku její manžel. „Moricku, prosím tě, nenechávej mne pohřbít v Třebíči, já chci ležet v Krumlově, v tom Moravským.“ „No jo, samozřejmě, když chceš ležet v Krumlově, budeš ležet v Krumlově,“ slibuje otrávený Kohn, „já nevím, co všichni furt máte proti krásnýmu hřbitovu v Třebíči.“ „Moricku, já to vím, mně by tam určitě nebylo dobře, je to na kopci.“ „Tak jo,“ vzdává to budoucí vdovec Kohn, „já tě tedy nechám pohřbít v Třebíči, a když si tam do půl roku nezvykneš, převezu tě do Moravskýho Krumlova.“
x x x
Ve středu večer, jako ostatně každou středu večer, přicházel pan Kohn k manželům Silbersteinovým hrát licitovaný mariáš. Také tentokrát karetní večírek zvolna plynul, pan Silberstein prohrával osmdesát haléřů a paní Silbersteinová se blaženě usmívala. Pan Silberstein už měl toho dost a požádal pana Kohna, aby laskavě nechával obě ruce na stole. „Nic proti morálce, ale voni se pak karty lepěj,“ dodal na vysvětlenou.
x x x
Dlouho připravované setkání vrchního rabína státu Izrael se Svatým otcem bylo parádním číslem diplomacie pana Kohna. Pánové měli zvážit alespoň nějaké menší ústupky, které by trochu přiblížily velká náboženství v moderní době. „Něco by se snad dalo dělat třeba s tou košer stravou,“ začal opatrně Svatý otec. „Absolutně vyloučeno,“ vybuchl rezolutně proti vrchní rabín, že jsou na to předpisy odvozené přímo z Tóry, s tím co je a není košer že tedy vůbec nelze hýbat. „Vidíte, že to nebude jednoduché,“ vracel klid do debaty Svatý otec, „řekněte tedy vy sám, pane doktore, s jakou maličkostí, z čeho by podle vás mohl ustoupit Vatikán.“ Vrchní rabín se dlouho nerozmýšlel. „Tak především ten Ježíš Kristus, to musíte úplně škrtnout.“
x x x
Už je po půlnoci a pan Kohn stále ještě nespí. Vrtí sebou, hází se v posteli a paní Kohnovou už to nebaví. „Co je, Moricku, něco tě bolí?“ „Nic mě nebolí, proč by mě mělo něco bolet, mám starosti.“ „Jaký máš starosti?“ „Mám zítra proplatit směnku. Deset tisíc. A já je nemám.“ Vážná věc. „A komu to dlužíš?“ „Roubíčkovi odnaproti.“ Paní Kohnová vstala, šla k oknu, rozhrnula záclonu, otevřela okno a do noční ulice zvolala: „Pan Roubíček! Pan Roubíček!“ Naproti přes ulici se rozsvítilo v prvním patře a z okna vyhlédl pan Roubíček v noční čapce: „Co je, co se stalo?“ „Dobrý večer, tady je Kohnová. Manžel vám má zítra zaplatit deset tisíc.“ „Taky že zaplatí!“ „Tak já vám jen chci říct, že je nezaplatí. Dobrou noc.“ A zavře okno, zatáhne záclonu a praví ke svému choti: „Teď koukej okamžitě spát. Převalovat se bude Roubíček.“
A nakonec, jako bonus, jedna anekdota zcela křesťanská.
Kalousek si zaskočil do nebe se pozeptat, jak je na tom celkově. „Výborně,“ hlásil mu svatý Petr hned u vchodu, „mám tu dokonce vzkaz od šéfa, že se vám má splnit jedno přání. Tak co si přejete?“ Bývalý předseda KDU-ČSL neváhal ani na okamžik. „Chtěl bych umět chodit po vodě jako Ježíš Kristus.“1 Pro svatého Petra šlo zřejmě o úplnou maličkost; když zamáčkl několik knoflíků na desce za sebou a rozsvítilo se zelené světélko, oznámil Kalouskovi, že je hotovo, že se může jít procházet. Šťastný Kalousek si tedy vyhlédl slunnou jarní neděli a šel se špacírovat po Vltavě. Z Rašínova nábřeží ho zahlédl Babiš provázený hloučkem svých věrných a hned zajásal: „Kalousek, podívejte se! Von ani plavat neumí!“
Vypráví Pavel Landa