Milí čtenáři Chechtavého tygra,
léto nás vybízí k bohulibým činnostem jako je například příprava paliva, tedy pokud topíte dřevem tak jako já. Je to hezká, voňavá práce, mám ji rád. Ale co čert nechtěl, spadla mi kláda na nohu a zlomila mi palec. Naštěstí na noze, takže psaní Tygra zůstalo nedotčeno. Ale o to více jsem se mohl věnovat událostem v naší společnosti. Zjistil jsem, že největší zájem je o jednu bouračku v Praze, kde letělo auto a pak také o fotbal za Atlantikem. A protože jsem byl mírně znehybněn, řekl jsem si, proč bych se na ten zázrak sportu nepodíval. Z gauče se přece hezky sportuje. Shlédl jsem tedy několik zápasů, ale necelých neboť jsem se upřímně nudil. Čekal jsem nastoupené Klapzubovy jedenáctky, které se s větrem o závod ženou s míčem dát branku. Místo toho jsem viděl takzvaný poziční fotbal, kde se nic neděje a hráči si přihrávají balón tam a zase zpátky. Bylo mi to divné, proč ti nebozí diváci zaplatili za takovou maškarádu takové peníze. Nu a pak mi došlo, když jsem si přečetl jaké platy berou fotbalisté, proč tomu tak je. Mistrovství světa ve fotbale je vlastně takové setkání multimilionářů u míče, které jim zaplatí sponzoři a lidé s běžnými příjmy. Tak potom tomu rozumím, taky bych se za tak mrzký peníz nehonil po hřišti. Ale třeba se mýlím nebo tomu vůbec nerozumím. A tak jdu raději napsat Tygra a třeba to dá naší společnosti zase kousek dobré nálady.
Díky za vaše příspěvky zasílané na mila@dronte.cz
Míla Pražák

Fotbalista říká trenérovi: „Trenére, už vím, jak vyhrát zápas!“
Trenér se pousměje a říká: „Vážně, ty odcházíš?“

„Ty se máš,“ prohodí ke své ženě manžel, „klidně si můžeš žehlit a já abych se zase díval na ten otřesný fotbal v televizi.“

Fotbal je zajímavý hlavně tím, že pár tisíc příslušníků chudé vrstvy na tribunách řve na dvaadvacet milionářů: „Makej, pitomče!“

V knihovně: „Prosím vás, máte tu brožuru o podvodech ve fotbale?“
„Ne, takovou knihu nikdo nevydal a navíc to není brožura.

Žena se svěřuje přítelkyni: „Za nejhezčí chvíle života vděčím fotbalu.“
„Ty chodíš na zápasy?“
„Ne, jen můj muž. Já v tu dobu bývám u souseda.“

Ahoj kamarádi. Koupil jsem si lístky na finále MS 2026 ve fotbale, ale neuvědomil jsem si, že toto datum koliduje s datem mojí svatby. Takže pokud by měl někdo zájem, tak 19.7. v 16:00, obřadní síň Praha 10, nevěsta se jmenuje Klára….

Mojše žije v Izraeli a je velice zbožný a dbalý všech příkazů kašrutu. Hospodin si toho všimne a osloví ho: „Milý Mojše, tvá zbožnost mě těší a rozhodl jsem se, že ti splním jedno, a to jakékoliv přání.“
Mojše se zamyslí a řekne: „Hospodine, tvé jméno budiž oslaveno, mám bratra v Kalifornii, rád bych se za ním častěji podíval, ale v letadle se bojím a loď se plaví příliš dlouho. Kdybys mi mohl postavit silnici rovnou přes moře...“
Hospodin odpoví: „Mojše, co sis to vymyslel? Víš, jak daleko je Amerika? Dovedeš si
představit to množství pilířů? Ty miliony tun betonu? Nemáš nějaké jiné, jednodušší přání?“
Mojše se zamyslí a řekne: „Mám ženu, někdy je smutná, nevím proč. Někdy se směje a nemá důvod. Někdy na mě ječí a taky nechápu proč. Jindy je milá a sladká jako dívka. Mohl bys mi vysvětlit, co se to děje v ženské duši?“
A Hospodin vzdychne, zakroutí očima a povídá: „Chceš tu silnici čtyřproudovou, nebo by ti stačila dvouproudová?“
(J.Skalla)

Hledáme nového účetního.
A nenajali jste nového před pár týdny?
Jo, jo, právě toho hledáme.

Pan Kittleman se celý život choval navýsost mravně, nepřekročil ani jednu ze 613 micvot, židovských příkazů a zákazů, včetně těch historických, dnes už neplatných. Není divu, že po smrti šel rovnou do nebe.
U nebeské brány ho osobně uvítal sám B-h. A protože bylo zrovna poledne, povídá: „Nemáš hlad, Kittlemane?“
„No, hodilo by se mi něco zakousnout.“
„V pořádku,“; řekl Bůh, otevřel krabičku sardinek a podělili se o její obsah. Při jídle se Kittleman rozhlížel kolem sebe a malým okénkem se podíval dolů do pekla. A co nevidí - v pekle sedí ti zatracenci kolem prohýbajících se stolů a doslova žerou nádherné bifteky, pečené bažanty, kaviár, jehněčí pečínku s lanýži, kostky lokumu, chalvu a jiné sladkosti. Všechno to zapíjeli šampaňským a pejsachuvkou, židovskou slivovicí. Kittleman se podivil, ale mlčel. Druhý den Bůh k obědu otevřel opět krabičku sardinek pro oba. To už se Kittleman nesměle zeptal: „Pane, jsem opravdu velice šťastný, že jsem se za odměnu za svůj celý život vedený podle ortodoxních pravidel dostal do nebe. Ale proč vlastně my jíme pořád jen sardinky z konzervy - a tam dole v pekle ti nehodní, co nežili podle přísných pravidel, se cpou samými lahůdkami?“
Na to Bůh pokrčil rameny a povídá: „No, víš, milý Kittlemane, ono se pro dvě osoby nevyplatí vařit.“
(J.Skalla)

„Izáku, až se vezmeme, budu s tebou sdílet všechny tvé obavy a starosti…“
„Ale, Sárinko, já nemám žádné obavy ani starosti!“
„Říkám, až se vezmeme.“

Paní Muriel, dáma z vyšší americké společnosti pořádá v San Francisku večírek. Stane se však, že někteří známí muži jsou na cestách, další se cítí být zaneprázdněni v zaměstnání a jiní zase nemají tanec v oblibě. S obavou, aby na večírku nedošlo k větší převaze žen, požádá paní Muriel velitele vojenské posádky, aby jí na večírek poslal deset vysokých a pohledných mužů. Na konec lístku, který veliteli posílá, ještě rychle doplňuje: „Ale neposílejte mi prosím žádné Židy!“
V onen den k večeru hostitelka slyší na chodbě rázné kroky a za chvíli před ní stojí deset urostlých černochů ve vojenských stejnokrojích. „To bude určitě nějaký omyl,“rozčílí se paní Muriel a zrudne zlostí.
„To je vyloučeno, madam,“ říká velitel skupinky vojáků. „Náš plukovník Jicchak Löwy se nikdy nemýlí!“
(J.Skalla)

Rabín je hospitalizován v katolickém špitále. Péče skvělá, sestřičky vlídné. Po čase si však zdejší máti představená všimne, že ze zdi v rebeho pokoji zmizel krucifix. „Rebe, copak se s ním stalo?“
Jde se optat pacienta. „Nechal jsem jej odnést,“ vece pacient, „mám za to, že jeden
trpící Žid v místnosti je ažaž.“
(J.Skalla)