Nauč se smát, aniž bys plakal, je staré hebrejské přísloví. Další porce humoru, který je mi blízký.
David Cohen plánoval požádat o ruku Sáru Feinbergovou a chtěl k tomu použít diamantový prsten, který se v rodině předával několik generací. Kámen nebyl nikdy oceněn, takže Davida napadlo požádat o pomoc kamarádku z dětství, která měla nóbl klenotnictví v centru města. Ta souhlasila s tím, že jako odměna jí stačí oběd v košer restauraci na Manhattanu.
O pár dní později se sešli u oběda v luxusní restauraci. Číšník jim přinesl víno a přijal objednávku na jídlo. David podal prsten své společnici. Ta vyndala klenotnickou lupu, kapesní váhu a tester a pečlivě prozkoumala a otestovala diamant. Nakonec zvážila prsten a pak ho podala zpátky Davidovi.
„Fíha,“ řekla stará paní Epsteinová, která to sledovala od vedlejšího stolu. „Ženské v New Yorku jsou pěkně přísné!“
Sára a Ida seděly v kavárně v Pařížské ulici na Starém Městě.
Najednou se Sára zvedla: „Musím si pospíšit, Ido, potřebuji osadit kámen.“
Ida soucitně: „Ach, je mi to líto. Kam jdeš, na starý židovský hřbitov?“
„Ne,“ odpověděla Sára, „k Tiffanymu.“
Inzerát na bráně hřbitova:
„Prodám málo používaný náhrobní kámen. Zvlášť vhodný pro rodinu s příjmením Kohn!“
Dva američtí židé se baví o svých začátcích v Americe.
„Co mám povídat, ze začátku hrozný,“ říká pan Levi. „V kapse jsem měl posledních pět dolarů, ale napadlo mě ušít kalhoty ze staré plachtoviny, pár jsem jich prodal, uchytilo se to. No a pak už to šlo.“
„Zrovna jako u mě,“ povídá pan Rothschild. „Také jsem měl v kapse posledních pět dolarů. Tak jsem zašel na poštu, poslal telegram otci do Paříže, ten mi poslal milión, a pak už to šlo.“
Skupina rabínů obědvala v košer restauraci „Bílý dům u Izáka“. Bohužel jim Izák nechal omylem naservírovat meloun napuštěný whisky, který měl připravený pro jiný stůl. Izák seděl s obavami v kuchyni a očekávat to nejhorší.
Když se číšník vrátil do kuchyně s prázdnými talíři, Izák se ho netrpělivě ptal:
„Co říkali, prosím tě, řekni mi, co na to říkali?“
„Nic vůbec,“ odpověděl číšník. „Byli příliš zabráni do toho, že si dloubali melounové pecičky a strkali si je do kapsy.“
Na Ukrajině přijel před volbami známý politik do zapadlého štetlu. Přišla ho přivítat místní honorace v čele se starostou a rabínem. Politik se jich zeptal, jestli jim může pomoci vyřešit nějaký problém, který je trápí.
„Nu, víte, my tu máme sice jen malou, přeci jen máme nemocnici. Ale chybí nám doktor,“ začal starosta.
„To není vůbec problém,“ řekl politik, vytáhl z kapsy mobil a krátce někomu zavolal. „Tak příští týden u vás nastoupí službu nový lékař. Ještě s něčím vám mohu pomoci?“
„Nu, ještě jedna věc by tu byla,“ přidal se nesměle rabín. „Nemáme tu vůbec pokrytí signálem pro mobilní telefony…“
Potká Kohn Roubíčka:
„Potřebuju radu. Se Sárou už není k vydržení, nejradši bych ji zabil, ale nemůžu, komu by se chtělo pak jít do vězení.“
„Tak ji, Kohn, usouložej k smrti, to jim nikdo nedokáže.“
Za měsíc potká Roubíček Kohna se Sárou.
Sára je celá veselá, šťastná a spokojená, Kohn se sotva vleče, strhaný, vypadá na osmdesát.
„Tak co, Kohn, jak to jde se Sárou? Vypadá v pohodě…“
„Psst, Roubíček, ne tak nahlas. Ona neví, že umírá!“
(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)
*****************************
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora