Nauč se smát, aniž bys plakal, je staré hebrejské přísloví. Další porce humoru, který je mi blízký.
Dámy z chasidské části Williamsburgu jely autobusem do Brooklynu a hádaly se o okno.
„Jestli to okno zůstane zavřené, tak se tu udusím!“ prohlásila první.
„Když to okno otevřete,“ tvrdila druhá, „tak se nastydnu a umřu!“
Řidič autobusu chtěl spor uklidnit, ale nevěděl, na čí stranu se přiklonit. Až se ze zadní části vozu ozval starší pán s jarmulkou:
„Tak nejdřív to okno otevřete. To zabije tu první. Pak ho zase zavřete. To zabije tu druhou. A my ostatní pak můžeme pokračovat v klidu do města.“
Kdysi dávno, před sto lety, vdával vášnivý polský sionista dceru. Na pozvánkách bylo napsáno:
„Obřad se bude konat na Chrámové hoře v Jeruzalémě v neděli 4. listopadu v 11 hodin.“
Dole pak bylo drobným písmem připsáno:
„Kdyby se stalo a Mesiáš do té doby nepřišel, proběhnou obřady v Akivské synagóze na Kazimírově třídě ve Varšavě.“
Rok 1958. V kavárně v Paříži se náhodou potkají pánové Kohn a Roubíček. Padnou si do náručí, vždyť se deset let neviděli. A hned se ptají, jak se tomu druhému vedlo.
Kohn: „Ale tak vědí, no, měl jsem celkem štěstí, dostal jsem se do Kanady, až do indiánských teritorií. Vykupuji kůže od lovců. Trochu i sám lovím. Není to bůhví co, ale vyžít se s tím dá.“
Roubíček : „No, já se dostal do Afriky. Vozím lidi na safari a občas jim pomáhám lovit trofeje. Taky to není nic extra, ale jednoho to uživí.“
Najednou se Kohn zeptá: „Jo, vzpomínají si na Sterna? Nevěděli by, co s ním je?“
„Jo, Stern, to byl vždycky dobrodruh. Ten po osmačtyřicátým zůstal v Praze…“
„Voni jsou fakt jak umanutej, pane Kohn, s těma dvaceti tisícema! Vždyť voni ani nevěděj, co by s nima asi tak ausgerechnet dělali, kdybych jim je mýrnyx týrnyx teď a tady vrátil!“
„Koukaj, Roubíček, tak to vím naprosto přesně, co bych s nima dělal. Kdyby mi je mýrnyx týrnyx teď a tady vrátili ausgerechnet voni, nejdřív bych je přepočítal.“
Starší Žid si stěžuje: „Rebe, co mám dělat se svým zetěm? On mne neposlouchá…“
Rabi: „A co provádí?“
„Už od časného rána sedí nad Talmudem a studuje, pak si vloží tefilim a modlí se s takovou vážností, jako by se modlil za všechny Židy, a pak zase sedí a studuje Gemaru…“
Rabi se diví: „A na to si stěžujete? Já přece dělám totéž…“
Starý Žid: „Rebe, voni musej – voni jsou přece rabín! Ale můj zeť to dělá dobrovolně a myslí to vážně!“
Rabbi Naftali měl tři dcery a jediného syna. Bohužel se stalo, že ten jediný syn se zamiloval do dívky z velmi nízkého stavu, nepříliš chytré, ale neobyčejně krásné.
Učiteli a jeho ženě se to nelíbilo. Ale Rabbi Naftali byl dost chytrý, aby věděl, že nemá smysl něco proti tomu dělat a lepší je jen mlčet. Tak mlčel. Jeho žena si ale vzala tu věc k srdci, vzdychala a naříkala a neustále ponoukala svého muže, aby něco udělal. Ten mlčel i nadále, až jednou ztratil trpělivost a řekl ženě:
„Řekni mi jen, proč by si tvůj syn zasloužil něco lepšího než jeho otec?“
A na konec jeden drsnější.
V koncentráku jednomu esesákovi vystřelí oko a on si pořídí skleněné. Postaví se před Žida a říká mu: „Hele, jestli uhádneš, které oko je skleněné, nepošlu tě do komory.“
Žid se na něho podívá a říká: „To levé, samozřejmě.“
Esesák se ptá: „Jaks to poznal?“
Žid na to: „No, vono se dívá na mne tak lidsky.“
(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)
*****************************
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora.