„Obávám se, že moje žena hluchne,“ svěřuje se Kohn doktorovi.
„Z čeho tak soudíte?“
„No, já na ni mluvím a ona neodpovídá…“
„Z jaké vzdálenosti?“
„No, to přesně nevím, musím být prostě blízko.“
„Já bych ale potřeboval vědět, jak blízko – zkuste se jí na něco ptát z dálky, pak blíž a blíž a příště mi řekněte, z jaké vzdálenosti vás uslyšela,“ instruuje doktor.
„Sáro, co je dnes k večeři?“ volá doma Kohn z ložnice na Sáru v kuchyni. Nic.
„Tak Sáro, co je dnes k večeři?“ volá z obýváku. Zase nic.
„Tak poslouchej přece, Sáro, co bude dnes k večeři?“ ptá se ze dveří kuchyně. Ticho.
„Sáááááro, coooo jeee dnes k večeřiiiii?“ huláká Kohn Sáře do ucha přímo u sporáku.
„Um gotes viln, neřvi a neptej se furt dokola! Vždyť už jsem na tebe třikrát volala, že šoulet!“

Mojše byl v Paříži. Když se vrátil zpět do Lvova, ptají se jeho přátelé, jaký to bylo: „Co Pařížanky? Jsou taky takový jako u nás holky ze Lvova?“
„Jak to můžete vůbec srovnávat?“ volá Mojše pohoršeně. „Byl jsem s jednou Pařížankou, vyznám se.“
„Tak povídej.“
„Takže, pelerínu měla vyšívanou zlatem – něco takovýho ve Lvově nenajdete. A když pelerínu odložila, měla pod ní blůzu z růžovýho hedvábí – průsvitnýho jako sklo. A její sukně byla poseta třpytivýma flitrama, až oči přecházely. Pak odložila sukni a měla spodničku s bruselskou krajkou, fialovou, protkanou stříbrem. A na podvazcích měla růžici z rubínů… pak sundala spodničku a podvazky…“
„No a dál?“
„Dál? Dál už to bylo úplně stejný jako ve Lvově.“

„Znají Goldsteina?“
„Ne“
„A Birnbauma?“
„Ne, tak to už znám radši toho Goldsteina.“

Paní Kovatsch, před křtem paní Kohnová, zjistí, že ten milý katolický nápadník její dcery je syn starého Loewyho.
„To je krása! Přesně takového zetě jsem si přála. Milýho křesťana z počestný židovský rodiny.“

Šnorer Gelles přijde k doktorovi. Ten mu předepíše lék a protože je mu chuďase líto, nejenže ho i vyšetří zadarmo, ale ještě mu věnuje 20 korun. Za několik měsíců přijde lékař ke Gellesovi a ptá se, jak mu je.
Gelles odpoví: „Už je mi mnohem líp. Byli tak laskaví a dali mi 20 korun, takže jsem si mohl dovolit zajít za dražším, pořádným doktorem.“

Paní Rosenzweigová je velmi úzkostlivá. Každý večer několikrát kontroluje všechna okna a zámky u dveří, dívá se pod všechny postele a skříně, jestli tam není schovaný lupič. Jednou v noci slyší rámus. Vzbudí svého muže, aby se tam šel podívat. Rosenzweig vejde do vedlejšího pokoje a spatří muže, který se chystá vyskočit z okna se stříbrným nádobím.
„Stát,“ volá Rosenzweig. „Neutíkaj! Moje žena na ně čeká už patnáct let.“

Frankfurtský bankéř se nechá pokřtít a nyní přemýšlí ve své soukromé kanceláři, jak má tuto novinku sdělit svým zaměstnancům.
Náhle dostane nápad, rozrazí dveře do společné kanceláře a zakřičí: „Dobré ráno, vám Židům!“

Katz a Rabinovič se pohádali.
„Rabinoviči, jste zbabělec a darebák!“ křičí Katz. „Vyzývám vás na souboj! Kterou zbraň si zvolíte? Kord, nebo pistoli?“
„A vy?“ zeptá se Rabinovič.
„Volím si kord!“
„Tak já si beru pistoli!“

Korpulentní Rivka zpovídá manžela: „Mojše, řekni mi upřímně, jaké jsou podle tebe ideální míry?“
Mojše se zamyslí a odpoví: „1648 – 1815 – 1919; vestfálský, pařížský a versailleský.“

„Paní Kleinová, uveďte důvody, které vás vedly k podání žádosti o rozvod,“ říká soudce.
„Nedávno jsem totiž náhodou zjistila, že můj manžel vlastní byt, který si už patnáct let pronajímáme.“
„To je geniální!“ neudrží se soudce.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora

****************************

(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)