Mojše má jedenáct dětí, každý rok přírůstek, jako zvon na věži. Už se doma nemůžou vejít. Vydá se tedy za rabínem se svým trápením:
„Poraď, rebe, jedenáct krků doma, každý rok nový, uživit je nemůžu. Co mám dělat?“
Rabín promnul vousy a suše vece: „Nic. Nedělej vůbec nic.“
Potká pan Beck pana Picka: „Tak tady jim, Pick, vracím tu stovku, co jsem si od nich ondyno půjčil.“
„Ondyno?“ diví se té drzosti Pick, „co to tu žvaněj, Beck, jakýpak ondyno? Před pěti lety, Beck, před pěti lety si tu stovku půjčili. To by teď museli vrátit s úrokama celej majlant, za tu dobu! Věděj co, Beck? Nechaj si tu stovku. Mně totiž ta blbá stovka nestojí za to, abych si o nich měnil názor!“
Dámský večer. Sára, Rivka, Ráchel a Ester hrají bridž. Sára se najednou zarazí a povídá: „Dámy, známe se už dlouho, že je to vzhledem k našemu zjevnému mládí až nepravděpodobné. Nemohu to před vámi déle tajit. Musím se vám s něčím svěřit. Jsem kleptomanka. Nicméně, milé dámy, buďte bez starostí. Nikdy jsem vám nic nevzala a nevezmu. Přátelům nikdy.“
Dámy, zrůžovělé tímto neobyčejným zážitkem, se za chvíli uklidnily a mastily bridž jako předtím, když tu náhle…
„Drahé přítelkyně,“ vložila dramatickou pauzu Rivka, „též nemohu se vám jinak než svěřit. Jsem nymfomanka.“
„Oj vavoj,“ ulekly se dámy.
„Nicméně,“ pokračovala Rivka, „ani zde není důvod k obavám. Nikdy jsem nic nezkoušela na vaše manžele a ani nezkusím. Jsme přece přítelkyně.“
Dámy nabraly ještě sytější odstín, ale v bridži neustaly.
„Zlatíčka moje, ozvala se Ráchel, „už to nemohu dále tajit. Nikdy jsem nevdala, protože jsem lesbička.“
„Oj vavoj,“ vyhrkly dámy.
„Jistě jste z mé strany nezaznamenaly a ani nezaznamenáte žádnou nabídku. Nemohu riskovat ztrátu vašeho přátelství.“
Dámy se zhluboka nadechly, ale na karty již nedošlo.
„I já se vám musím s něčím svěřit,“ povídá Ester překotně, „já jsem….mám to lékařsky potvrzené….je na to diagnosa, chodím se s tím léčit, ale nelepší se to….jsem totiž strašná jente, drbna, co nevím, to nepovím.“
Mrskne kartami na stůl.
„A teď mne laskavě omluvte, mám strašně moc vyřizování.“
Jom kipur. V templu se mladý Bierhansel činí jako u posledního soudu. Bije se v prsa, hlasitě se modlí, naklání se vlevo vpravo, ve zrychlujícím se tempu se kymácí, rukama rozpřahuje, kvílí a běduje. Boha volá, rve si vlasy, ostatní v templu kvůli němu ani své hříchů vyznání neslyší. Úplná herecká etuda, jestli si Adonaj, ať je pochválen, ausgerechnet na podobné věci potrpí. Bierhanselův soused zřetelně nikoli. Vstane, zajde k Bierhanselovi a preruší ho v nejlepším.
„Pane, tady násilím nic nezmůžete.“
V Minsku v roce 1948 zemřel rabín. Byla svolána učená disputace a byly stanoveny zadávací podmínky pro výběrové řízení pro jmenování nového rabína.
Přihlásili se tři uchazeči.
První uměl perfektně dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), ale Tóru otvíral ze špatné strany a pokoušel se ji číst zleva doprava. Nakonec se ukázalo, že neumí hebrejsky.
Druhý se sice uměl postavit k Tóře, dokonce uměl louskat i hebrejštinu, ale se čtením to bylo slabé, podobně jako s dějinami VKS(b), kde se tu a tam pletli někteří soudruzi.
Zato ten třetí, to byl pašák. Dějiny VKS(b), synoptické životopisy soudruhů Lenina, Stalina, Krupské a ostatních, hebrejština, četba Tóry, dokonce i jidiš… všechno mrskal tak, že komisi lezly oči z důlků. Jmenován ovšem nakonec nebyl, a to pro svůj židovský původ.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora
****************************
(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)