„Poslechnou, Steigerwald, já jsem slyšel, že vaše paní je pohádkově bohatá a že měla neskutečné věno, ale jak jste si ji mohl vzít? Je hrbatá, zrzavá a šilhá!“
„Nemusej šeptat, Birnbaum, klidně mluvěj nahlas, ona je ještě k tomu všemu hluchá.“
První zářijové ráno. Typická jidiše mamele jde budit svého syna. „Vstávej, Mojšele, musíš do školy.“
Mojše se k ničemu nemá. „Přines mi snídani do postele, dneska nikam nejdu.“
Mome se diví: „Pročpak to? Začíná školní rok, měl bys tam jít.“
Mojše oponuje. „Podívej, mome, letos to nebude jinak. Oni mě tam nemaj rádi a já nemám rád je.“
Mome oponuje. „Nu, snad. Ale jít bys tam měl. Jednou je to koneckonců tvoje škola. A ty jsi tam ředitel.“
Paní Blumenthal uhání za svým starým ortodoxním rabínem: „Ta vnoučata mne přivedou do hrobu. Mohu já jim něco odříct? Nemohu! Ale letos ti malí mešugeni si na mne vymysleli, že chtěj vánoční stromeček! Rebe, mohl bys říct nějaký eruv, prominutí, či zvláštní broche, požehnání, pro takovou věc?“
Starý, jindy mírný ortodoxní rabín jen vztekle odsekne: „Ani omylem.“
Paní Blumenthal jde na rozumy za mnohem tolerantnějším rabínem, se stejným problémem. Mírněji, ale stejně resolutně rabín odmítne: „Nic takového nejde.“
I odchází paní Blumenthal za mladým liberálním rabínem, který ji s pochopením vyslechne a praví: „Bude mi potěšením, madam. Jen mi prosím řekněte jednu věc. Co je to ten eruv a broche?“
„Uctivá poklona, pane Kohn, můžu se jich na něco voptat? Jim je pětašedesát, mně je pětašedesát, tak jak to dělaj, že voni maj každou chvíli funglnovou mladou frajli, a já si neštrejchnu?“
„Já se jim teda přiznám, pane Roubíček: já těm frajlím lžu.“
„Ale to já taky lžu, pane Kohn, říkám jim že je mně padesát a že jsem furt při síle.“
„Tak to lžou blbě, pane Roubíček. Já říkám, že je mně pětadevadesát a jsem na smrt marod.“
V Tel Avivu proslul svým taktem jeden soudce, který takto zahájil výslech:
„Svědkyně nejprve sdělí svůj věk. Poté bude vzata pod přísahu.“
Sára na smrtelném loži prosí manžela: „Slib mi, Kohn, že až umřu, půjdeš za rakví s mojí matkou.“
„Tak dobře, Sára, já ti to teda slibuju, ale chci, abys věděla, že budu mít zkaženej celej den.“
Z židovských rčení
Není žádná hanba být chudý. Je to ale jediná pozitivní věc, která se dá o tom říct.
Každý, kdo navštěvuje psychiatra, by si měl nechat vyšetřit hlavu.
Psychoanalytik je židovský doktor, který nesnáší pohled na krev.
Neurotik buduje vzdušné zámky, psychotik si myslí, že v nich pobývá a psychoanalytik vybírá nájmy od obou.
Potká Kohn Roubíčka.
„Mám podezření, že mě moje Sára podvádí. S nějaký lesníkem nejspíš.“
„Podle čeho tak souděj?“
„Takový drobný, ale výmluvný náznaky – nemáme psa, ale na zahradě jsou občas vidět psí stopy. Sára navíc měla na kabátě psí chlupy. Taky máme poslední dobou nějak hodně zvěřiny, tuhle byl dokonce bažant. Z krámu to není. A pak jsem si všimnul, že doma ve vázách jsou častěji kytice lučního kvítí. Sousedce zařídila náklaďák dříví. Šla do fitcentra a přinesla si dvě klíšťata. U televize mi řekla, že je blbost, aby brokovnice dostřelila 100 metrů. Šátek, co nosí na nákupy, měla od smůly a jehličí. Najednou má úžasnej přehled, jaký zvířátka a kytičky jsou chráněný. Několikrát donesla košík hub, jako že nasbírala sama. Nedávno i borůvky. Vrtá mi to hlavou.“
„To já mám podobnou starost. Bojím se, že moje Rebeka mi je nevěrná s elektrikářem.“
„Proč myslej?“
„No proč, onehdá jsem přišel dopoledne domů - a v posteli nahej elektrikář.“
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora
****************************
(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)