Reportérka z novin přijde dělat interwiev se stoletým dědečkem:
"Dědečku, čemu vděčíte za to, že jste se dožil sta let. Jistě jste nekouřil, že?"
"Ale omyl," říká dědeček. "Uzený maso přece vždycky dýl vydrží. Kouřil jsem od deseti let dacet cigaret denně."
"Tak jste nepil alkohol, viďte?"
"Ale né. Co je v lihu, to se nezkazí. Když mi bylo patnáct, tak jsem se zpil pod obraz a od tý doby jsem nevystřízlivěl - už jsem si tu hladinku jen doplňoval."
"Tak jste apoň střídmě jedl, ne?"
"Co vás to napadá? Co mi chutnalo, toho jsem se přejed k prasknutí."
"No to je neuvěřitelné," povídá redaktorka. "Vždyť vy popíráte veškeré zásady zdravé výživy, které v našem časopise propagujeme - kouříte jak farika, nasáváte jak pumpa, přejídáte se... Čemu, proboha, vděčíte za to, že jste se dožil sta let?"
Dědeček se zamyslí. "No, víte, paní redaktorko, myslím, že to bude tím, že jsem se narodil v roce 1908."

Na konci mše se kněz ptá:
"Kolik z vás odpustilo svým nepřátelům?"
Ruku zvednou všichni, až na jednu starou paní.
"Paní Nováková, vy svým nepřátelům neodpustíte?"
"Já žádné nemám."
"To je velice neobvyklé, paní Jonesová. Kolik vám je?"
"Osmadevadesát," odpoví stará paní.
"Paní Nováková, mohla byste jít sem dopředu a povědět nám, jak někdo může žít devadesát osm let a nemít na světě nepřítele?"
Stará paní se s námahou zvedne, přicupitá ke knězi, otočí se ke shromáždění a praví:
"Já ty svině přežila..."

Můj kamarád Josef žije v jedné středočeské vesnici v pěkném domku se zahradou, má docela pohlednou manželku a dost čilého souseda. A ten soused mu tu jeho ženu před časem svedl. Jednou, dvakrát a ta jejich avantýra stále pokračuje.
Ptáte se, co udělal Josef, když zjistil, že mu choť zanáší? Vzal na ni sekyru? Zmlátil souseda? Rozvedl se? Samá voda, přátelé. Josef ani nehne brvou, i když si v dotyčné vsi o jeho velikých parozích už štěbetají i ti přísloveční vrabci na střechách. Náš paroháč večer co večer pravidelně navštěvuje hospodu a tam v družném hovoru s kamarády, zcela imunní proti občasným narážkám na své parohy, s vyrovnaným úsměvem na tváři dělá svých pravidelných deset kousků. Domů se nikdy nevrací dříve než před jedenáctou, aby svou ženu se sousedem náhodou nepřistihl v nejlepším.
Nedávno jsem se ho ptal, proč se už dávno nerozvedl? Řekl mi:
"Proč bych se, prosím tě, rozváděl? Pro těch deset minut hekání? Takovou hodnou ženu už bych nenašel. Skvěle vaří, v domácnosti nemusím na nic sáhnout a ještě se mi nestalo, že bych neměl čistou košili. V hospodě můžu každý den sedět jak dlouho chci a kapesné mám přímo královské. Jak se mi něco podělá na baráku, tak jdu a poprosím souseda o pomoc. Vždy přiloží ochotně ruku k dílu a za práci nevezme ani korunu. A když mám jednou za čas chuť tam na to, tak mi stačí jenom kývnout hlavou a manželka je okamžitě v posteli. Kdo z těch ostatních blbců, co si ze mě u piva dělají prdel, se má tak jako já? Ani jeden!"
K tomu nešlo dodat vůbec nic. Zde je jasně prokázánoo, co říká náš soused:
"Kdyby si chlapi nezáviděli, tak stačí jedna, maximálně dvě ženské pro celou vesnici a nemusí si ji každý chovat doma."

Jeden doktor spatří při své ranní procházce velmi sympatickou starou dámu, která sedí na zápraží svého domku a kouří velký doutník. Jde tedy k ní a říká:
"Nemohl jsem nezaznamenat, jak šťastně vypadáte. Je v tom skryto nějaké tajemství?"

"To je jednoduchý," odpověděla. "Kouřim deset cigár denně a před tím, než zalezu do postele, vytáhnu ještě mohutnýho jointa. Kromě toho vypiju tejdně pár flašek rumu, těch pár krabic vína denně ani nepočítám, jídlo vybírám z popelnic, občas do sebe vrazím nějakou tu algenu, necvičím a jen se válím nebo dřepím tady na schodě."
"To je naprosto fantastické! Kolik vám je?"
"Čtyřiadvacet."