To se takhle jednou ráno probudí doma jeden fotřík, v hlavě bušej permoníci, v hubě jak v torbě na zmije; otevře oči - a na nočním stolku dva aspiriny a sklenice vody! Posadí se a vidí - na židli vyžehlená košile, kravata, kalhoty, vedle stojej vyblejskané boty! Nahoře leží cedulka: "Miláčku, snídani máš na stole, jela jsem nakupovat. Miluji Tě!"
Tak se oblékne, jde do kuchyně - a na stole smažená vajíčka, toasty, šťáva z čerstvých pomerančů a piccolo-espresso! Vedle talíře noviny! Je z toho celý perplex a tak se ptá syna:
"Co se tady, proboha, stalo?"
"Přišel's domu ve tři ráno, ožralej na plech a vůbec jsi nevěděl co děláš. Vyvrátils dveře, rozbil židli, nablil v předsíni a udělal sis monokl o roh stolu."
"No ale to nedává žádnej smysl, proč mám připravenou snídani a to všechno?"
"Jo tohle? To když tě máma odvlekla do koupelny a snažila se tě svlíknout, tak's jí řek': Ruce pryč, dámo, já jsem šťastně ženatej."

Na Moravě příjde za sedlákem syn sousedního sedláka a povídá:
"Dobrý den stréco. Posílá mě tata. Potřebuje půjčit koňa."
Sedlák si v duchu říká:
"Když mu ho půjčím, tak mi ho sedře. Když mu ho nepůjčím, tak řekne, že jsem sviňa. Musím vymyslet nějakou zlatou střední cestu."
Chvílí přemýšlí a pak řekne:
"Synku, řekni tatovi, ať mně políbí prdel."

V jednom malém městě navrhl advokát žalobce u soudu jako svědka jednu starou paní. Po zákonném poučení a několika málo obecných odpovědích dal soudce možnost klást svědkyni otázky. Advokát žalobce nelenil a zeptal se:
"Pani Čermáková, znáte mne?"
"Ale ano, samozřejmě. Znám vás od plenek. A abych pravdu řekla, jste pro mne velikým zklamáním. Lžete, zahýbáte své ženě, manipulujete lidmi, pomlouváte je. Myslíte si, že jste velké zvíře, a přitom jste tak pitomý, ze vám nedojde, ze z vás nikdy nebude nic než mizerný maloměstský právník."
Advokát vytřeštil oči. Když se vzpamatoval z prvního šoku, rychle se zeptal:
"Pani Čermáková, znáte advokáta žalovaného?"
"Ano, znám pana Vorlíčka ještě z doby, kdy neuměl chodit. Občas jsem ho jeho rodičům hlídala. A i v něm jsem se zklamala. Je to lenoch, udavač a piják. Nedokáže s nikým slušně vycházet a jeho právnické znalosti jsou tak mizerné, ze bez uplacení ještě nikdy nic nedokázal."
V tu chvíli soudce přerušil výslech, zavolal si oba advokáty k sobě a povídá jim tiše:
"Pánové, jestli se jeden z vás zeptá té paní, jestli mě zná, dám ho okamžitě zavřít pro pohrdání soudem!"

"Jean, kde je lady?"
"Nevím, sire."
"No tak, Jean, kde je lady?"
"Opravdu nevím, sire."
"Jean, nedělejte drahoty a okamžitě mě odveďte k lady."
Jean odvede lorda nahoru do ložnice lady, která právě provozuje milostné hrátky.
"Jean, co to dělají?"
"Souloží, sire."
"Souloží? ... Ach ano, vzpomínám si. Velmi příjemné."

V narvaném fotbalovém hledišti v Anglii je mezi dvěma chlapy volné sedadlo. Jednomu z nich to nedá a povídá tomu druhému:
"Tak to teda nechápu, že si někdo může koupit lístek, a nepřijít."
"Víte, ten lístek jsem koupil už před týdnem pro manželku, jenže ona mezitím zemřela."
"Oh, promiňte, je mi líto. Proč jste ale nevzal někoho ze známých nebo z rodiny?"
"Když oni jsou všichni na tom pohřbu..."

Magnát Glick volá do svého sídla. Telefon vezme komorník.
"Dejte mi k telefonu mou paní," žádá Glick. Ticho. "Řekl jsem, že chci mluvit se svou paní!" rozčiluje se Glick.
"Sire, vaše paní je v ložnici ... " hlesne komorník.
"Copak, ona je nemocná?" stará se Glick.
"Ne, nikoliv, sire, je zdráva," koktá komorník, "ale - je v ložnici s mužem."
Glick exploduje: "Cože?!? Jste si tím jist?"
Komorník sklesle: "Stoprocentně, sire."
"Pak tedy poslouchejte," dí po chvíli ledově Glick, "jděte do mé pracovny. V levé zásuvce mého pracovního stolu je revolver. Vezměte ho, jděte nahoru do ložnice. Otevřte dveře a ujistěte se. Je-li má žena skutečně na loži s mužem - zastřelte je oba!"
Komorník se zajíká: "Sire, to nemohu udělat! Obávám se, že - "
Glick opět exploduje: "Právě teď hned to uděláte! Kašlu na vaše obavy! A jestli ne, jedu domů a zastřelím vás všechny tři!"
"Ale, sire - " skučí komorník.
"Jděte a udělejte, co jsem vám řekl!" řve Glick, "čekám u telefonu!"
Za několik dlouhých minut se ozve komorníkův hlas: "V pořádku, sire."
Glick se ujišťuje: "Zastřelil jste je oba?"
Komorník: "Ano, pane. Jenže jsem byl tak nervózní, že jsem pak běžel a radši hodil revolver do bazénu - "
"Bazénu? Jakého bazénu?" bezduše opakuje Glick, "poslouchejte, je to Fairfax osm, sedm, čtyři, sedm, dva??!?"