McArthur si u automechanika vyzvedává opravené auto a přitom mu říká: "Dal bych vám penny na pivo, ale mám bohužel jen šilink."
"Nevadí," odpoví automechanik, "jsou lidi co nedaj' ani tolik."

Manželka: "Kde ses toulal, ty hňupe? Vždyť už svítá!"
Muž: "Svítalo by, i kdybych byl doma!"

Po skončené bitvě plní vojáci vítězné armády své povinnosti - rabují vesnice a znásilňují ženy. Do baráku, kde žije jen dědek s babkou, vtrhne voják a natahuje se po babce.
Dědek ji brání a říká vojákovi: "Nech ji, vidíš že je stará."
"Kuš, dědku," okřikne ho babka, "válka je válka!"

"Ještě slovo," praví paní Porgesová rezolutně, "ještě slovo a rozbiju tu všecko nádobí! A bude!"
Porges zpoza skříně to slůvko dodá, přikrčí se a čeká. A nic. Po chvilce vyčouhne: "Dneska už nic, nebo co?"
Paní Porgesová se dusí vzteky: "No jen počkej, jen co najdu ten nakřáplý talířek!"

Neschopný právník může vést případ několik let. Schopný právník i déle.

Jaký je rozdíl mezi dobrým advokátem a vynikajícím advokátem?
Dobrý advokát zná paragrafy. Vynikající advokát zná soudce.

Benjamin nakupuje v obchoďáku. Vtom ho pozdraví krásná dáma. Benjamin je celý perplex. Takové faux pas! Dáma ho zdraví první a on navíc ani neví, o koho jde. Že by již Alzheimer? Dáma se zarazila, když viděla, jak zbledl.
"Promiňte," omlouvala se jako by nic, "v první chvíli jsem myslela, že jste otcem jednoho z mých dětí."
Do Benjamina se dal třes. No, ještě trochu Parkinsona k tomu!? Kam se ten svět řítí, když žena nezná otce svých dětí!?! Náhle ho přepadlo velmi depresivní tušení. Co když si na tu ženu nemůže vzpomenout, protože byla účastnicí těch divokých večírků v dobách jeho zpustlého, bezbožného a nezřízeného mládí?
"Vy jste ... strahovské koleje ... studovala jste ... tehdy jako já?" koktal nablble, "víte, já tenkrát ... moc pití a všelicos ... těžko se rozpomínám co všecko ... kdo všechno ...."
"Ale ale, co vás nemá," zdrtila ho pohledem, "já jsem si jen myslela, jestli nejsem třídní učitelka vašeho syna."

Mladý právník byl zrovna na cestě k soudu, když tu se najednou z ničeho nic octl před nebeskou branou. Svatý Petr jej uváděl dovnitř. Právník, jak bylo jeho zvykem, hned protestoval proti své předčasné a náhlé smrti:
"Jsem příliš mladý, než abych zemřel. Je mi teprve pětatřicet!"
Svatý Petr souhlasil, že třicet pět je přeci jen docela málo, a přislíbil, že se na jeho případ podívá. Byl však skeptický. Vrátil se za hodinu a říká právníkovi:
"Synu, obávám se, že chyba je někde u vás. Podle hodin, které jste vyfakturoval klientům, je vám nejméně sto osm let."

Mistr odejde na obchodní jednání. V dílně zůstane jen učedník a paní mistrová. Učedník po ní pokukuje: "A paní mistrová, co byste tomu řekla, kdybychom se trochu pošmajchlovali?"
Mistrová vyskočí: "No dovolte!"
Učedník klidně: "No když nechcete, tak nechcete."
Mistrová se trochu zklidní: "O nechtění tady není žádná řeč - ale ta vaše drzost!?"

"Pane profesore Goldfingere, je tato operace svízelná?"
"Jak se to vezme. Pro pacienta svízelná není. Dostane narkózu a je. Svízelná je ovšem pro nás, pro chirurgy."
"A to proč, pane profesore?"
"Děláme ji tu už léta a pořád se nám ne a nedaří."