Je jedno království a v něm žije pan král se svojí dcerou. Jednoho dne si řekne, že už je dost stará, a dá vyhlásit, že kdo si pro princeznu přijede, dostane ji a půlku království. Jelikož je princezna docela kost, sjíždějí se nápadníci z celého světa. Princezna jde s každým do parku, ale vrací se vždycky sama. Královské stáje už jsou plné koní bez pánů, pánská populace v okolí je značně prořídlá, nápadník se ukazuje už jen tak jednou nebo dvakrát do týdne a král začíná mít strach, aby mu dcera moc nezestárla.
Jednou takhle přijede, kdo jiný, no Honza, samozřejmě. Jde s princeznou do parku. Uprostřed parku je rybníček plný krokodýlů. Princezna si stáhne z ruky prsten, hodí ho mezi potvory a říká:
"Vyndej ho."
Honza, prostý chlapec z vesnice, nepřemýšlí, reflexivně sáhne dolů a rozepne poklopec...
Princezna říká:
"No vidíš, a všichni ti blbci tam skákali."

Svobodná matka odpovídá na trapné otázky při zjišťování otcovství:
"Je to velmi slavný člověk. I sochu má."
"A kdo to je?"
"Neznámý vojín."

Prochází se slečna podél řeky a najednou zahlédne rybáře, který má na hlavě cihlu. Je pochopitelně zvědavá, a tak se zeptá:
"Prosím vás, pane, proč máte na hlavě tu cihlu?"
Rybář se na ni podívá a mlčí. Dívka neustále naléhá, až to rybář nevydrží a povídá:
"To vám můžu říct jen pod jednou podmínkou."
"Pod jakou podmínkou?"
"Že se se mnou pomilujete."
Slečna je ctnost sama, a tak jde raději dál. Nakonec však zvědavost nad ctností zvítězí a ona se vrátí. Po činu se celá roztřesená ptá:
"Tak teď už mi to řekněte, proč máte na hlavě tu cihlu."
Rybář odpoví:
"To máte tak, slečno, já nejsem moc úspěšnej rybář. Tak tady tak sedim, je mi smutno a na prut nic nechytím. Ale na tu cihlu jste už čtvrtá."