Pan Kohn se rozhodl, že vstoupí do katolické církve.
„Ovšem než někam vlezu, zjistím si, kam vlastně lezu,“ řekl si. A tak si zašel do kostela na mši.
Druhý den ho potkal pan Finkelstein: “Nu, Kohn, jaká byla ta mše?”
“To jim povím,” odpověděl Kohn, “zajímavý to bylo. Oni jim mají takovou stavbu, je to ohromný, celý zděný, střecha se leskne, na zdech samý ornamenty. Tak jdu dovnitř, a tam mají barevný okna s nejrůznějšíma výjevama, sametový závěsy, vepředu jeviště se sochama, kultura, prostě kultura! Tak jsem si sednul, a to jim musím říct, sezení není dvakrát pohodlný.
Najednou přijde chlap v takovým hábitu, nejspíš hippie, a za ním jde druhej a ten nese přes ruce takovej ubrus, zlatem vyšívanej, no, handarbeit, handarbeit, já nevím, něco jako šábesdeka. Přijdou dopředu, ten s tou šábesdekou s ní zamával, aby to ukázal publiku, a pak vypadnul. I s tou šábesdekou.
Tomu druhýmu, tomu hipíkovi, to přišlo kách. Pochopitelně. Tak chodí doleva, chodí doprava, chodí dopředu, chodí dozadu, zvedá věci, pokládá věci, otevírá skříňky, zavírá skříňky, furt při tom něco povídá, prostě, hledá tu šábesdeku. No, a nemůže ji najít, selbstverständlich.
Tak vezme nějaký jídlo a flašku s vínem a jde mezi lidi, dává jim najíst a napít - představěj si, chlast! A v chrámu Páně!
No, hledá tu šábesdeku mezi lidma. A furt ji ne a ne a ne najít! To už je na blázinec. Tak zavolá dalšího, a ten jde mezi lidi s kasičkou, jako mají šlepeři, a začne vybírat peníze. Na novou šábesdeku. Já ho chápu. Má to platit ze svýho? To by přece byl mešuge, taková šábesdeka, to nemohla být žádná mecíje z druhý ruky.
Dobrá. Chlápek vybere peníze na novou šábesdeku - a vypadne s nima. A hned potom se vrátí ten chlápek, co odnesl šábesdeku - s tou šábesdekou! A myslej, že těm lidem ty prachy vrátili? NE! Tak tomu JÁ říkám židárna!”

Zemře papež, jde do nebe, tluče na bránu. Otevře se okýnko, vykoukne svatej Petr a říká:
„No, co je, co je, snad nehoří.”
A papež povídá:
“Tak mě pusťte dovnitř!”
“He?” ptá se svatej, “víte, vašnosto, že jste zapomněl na kouzelný slovíčko?”
“Jaký kouzelný slovíčko? Jen mě pusťte a nezdržujte. Já jsem papež!”
“Kdo?”
“Papež!”
“Wie heisst, papež?”
“No přece Boží zástupce na zemi!”
“Cože? On starej pán jmenoval někoho, aby ho zastupoval ausgerechnet na zemi? To jsou mi ale novinky! Mir sagt man nix! Sednou si tady na to štokrdle, já se budu přeptat.”
Svatej Petr vstoupí do Boží kanceláře:
“Šéfe, voni někoho jmenovali, abych jich zastupoval na zemi?”
“Cože?” ptá se Bůh. “Proč bych jmenoval někoho, aby mě zastupoval, a ausgerechnet na zemi? Voni nemají pít tolik nektaru, věděj, že toho moc nesnesou, a nepřestanou a nepřestanou.”
“Ale ne,” říká svatej Petr, “já jsem dneska ještě nečichnul k lahvi. Ale u brány stojí chlapík v takovým divným hábitu, a že je jejich zástupce na zemi, a mermomocí se cpe dovnitř.”
“Sakra,” odpovídá Bůh, “ať jsem dreizehn, jestli si pamatuju něco podobnýho.”
V tu chvíli jede kolem na kole Ježíš.
“Hele, mladej,” zvolá Bůh, “ty jsi mladší, měl bys mít lepší paměť než my dva starci nad hrobem.”
“A o co jde, tati?”
“No,” říká svatej Petr, “před branou je nějakej chlap, že ho mám pustit dovnitř, že ho tady tvůj táta jmenoval svým zástupcem na zemi.”
“Na zemi?” diví se Ježíš. “Proč ausgerechnet na zemi? Hele, páni, já se půjdu podívat. Snad zjistím, co se děje.”
Vrátí se za pár minut a řve smíchy:
“Pánové, vzpomínáte si, jak jsem před asi dvěma tisíci lety dal dohromady ten rybářskej klub u Jordánu? Tak oni existujou dodnes!”

*******************************************************

Mona Lisa v letním provedení

Pro novomanželky