Pár dní před osmadvacátým říjnem 2024 byla sobota a já potřeboval cosi zařídit a napadlo mě, že se provezu i na kole, abych tím odpravil ranou jedinou dvě mouchy. Z městečka jsem se vyřítil po silnici, ačkoli se jinak pokorně držím stezek cyklistů, ale silnici už čtvrt roku opravují a pouze ve dni pracovní, takže se stává o víkendu ideální spojkou k nákupnímu centru a dál. Zatímco jako hazardujícímu šoférovi by mi policisté jistě sebrali bod, kdyby mě na zkratce (absolutně, pravda, průjezdné) přistihli, kolaři na body nemyslí.

Aspoň já ne. Je to hezká cesta a nejprve musíte šlapat do kopečka: pochvaloval jsem si absolutní klid, anžto zde svištívaly a svištět budou autobusy a taxíky a všechny možné verky a pro bicykl to byla a zase bude jednoznačně sebevražedná mise. Nyní probíhala pauza v boji a asfaltování povrchu včetně úpravy krajnic se protáhlo, takže jsem lehce sportoval a mozkovnou mi letěly čím dál zřetelnější vzpomínky.

Ta nejstarší jaksi harašila příkazem některého z rodičů a opět jsem uslyšel, kterak mi jako dítěti klade rodič na srdce: „Na novým kole smíš jezdit všude po městě, ale ani metr za jeho hranice. Ani metr za dopravní značku.“

„To ani (bé) na Ostrou hůrku nesmím?“

Zavrtění hlavou. Jenže klukovská parta tamní vojenské cvičiště potřebovala k dýchání a čekalo pár kilometrů za městem pod Hůrkou a v sobotu a neděli tam tanky nejezdily; takže jsem porušil tátův příkaz a šlapal si to suverénně spolu s ostatními do kopečka. Hůrka a okolní lesíky se již rýsovaly před námi. Pohoda. Roku 1975 ještě tolik aut nejezdilo.

Předjelo nás jenom pár trabantů a jako ťululum jsem při každém tom předjetí umenšil duši a říkal si: „Třeba je to zrovna soused a udá mě našim!“ A to, že na cvičišti někam spadnem nebo na něco šlápneme, mi pražádný strach nepřivodilo.

Okolo roku 1975 zbořili u oné silnice krásnou cihelnu, ohradili plac, který po ní zůstal, a dovnitř naskládali nové škodovky. Tam pak stály a takřka tlely a lidé, nebudete mi to asi věřit, se na ně chodívali zbožně koukat. Bylo to „holt“ takové období, které si dnes už nikdo mladý nedokáže představit, a jako kluk jsem si neskutečně tupě říkával: „To ale, páni, vyrobili auťáků. A všecky stejné.“

Ale období skladu pominulo a přehnala se desetiletí. Pláň po cihelně zarůstala. Už jsem měl syna a občas jsme spolu vyrazili na dobrodružnou výpravu. Zaválo nás to k ohradě a napadlo mě, že hbitě prolezu rozbitými vraty. „Podíváme se, Filipe, jestli tu nezbyla ňáká stará Škoda!“ Smál jsem se a hurá mezi břízky, protože to vypadalo, že spíš porostou houby. „Stát!“

Obrátím se a vedle „cvičiště zajíců“ jsem prvně pořádně uviděl malinký rodinný domek a před ním pan hlídač, nebo jako hlídač vypadal. „Vypadněte. To je soukromej pozemek.“

„No, dobře, ale máte to blbě ohrazený.“

„Vypadněte.“

Usmál jsem se. „Víte, šéfe, jako mladík jsem se sem chodil. Stála zde perfektní cihelna, to ani nevíte. I na exkurzi jsme sem zašli - se školou - a chtěl bych se zase podívat a malému ukázat…“

„Pane chytrej, tady není vůbec nic k ukazování. Padejte, já mám i flintu.“

I padali jsme do jiných a mnohých světů. Až teď jsem oboru opět míjel a minulost mi letěla před očima. Bílé břízy za plotem povyrostly a přemýšlel jsem, pro který účel může to šílené místo tolik roků tajně sloužit.

Třeba žije uprostřed prostory už léta hledaný zločinec, je zde ukryt lépe než v Jižní Africe a hlídač (nebo nějaký nový hlídač) mu zajišťuje potravu a styky se světem. Či stanuje v srdci březového háje celičká horda defraudantů.

Ale pak jsem si uvědomil, že je dnes veškerá krajina monitorována od pána Boha, tedy shora, ačkoli ne pánem Bohem, a pustil jsem pitominy z lebky ven. Ven… Dobře… Dobře… Ale v bondovce by tajní agenti žili nejen uprostřed prostranství, ale i pod povrchem, a měli by periskop, který by zvenku vypadal jako borovice.

Za jízdy jsem se díval na krásně tajemnou oboru, kam už nikdy nevkročím (ono mi to za to přece nestojí), a najednou jsem byl u jejího rohu a dál se táhly louky. V rohu obory stál jelen s parožím a uviděl mě; obrátil se a mírným poklusem se rozplýval do porostu.

Kdo ho asi zastřelí a kterou flintou? Jak je krásný a jak zavřený.

A kdo ví: třeba tady nevegetují pouze jeleni. Možná i mufloni. Možná máme za městečkem celou malou zoologickou zahradu. A pak jsem to pustil navždycky z hlavy. Jinak bych z toho byl jelen.

Poznámka: V komedii Král jelenem si aspoň jednou v životě prahne střihnout roli kterýkoli herec:

HDJ - Král jelenem