Nevím, kde to táta za socíku schrastil (jak by se lidově řeklo), ale když jsem mu nebyl po vůli, říkal od jisté chvíle: „Nezapomeň na sedmnáctý dodatek ústavy.“
A já: „Cože?“
„Vidličky a nože: a nemlaskej.“
„Ale naše ústava nic o mlaskání…“
„Kuš.“

Maminka nebyla chráněna o nic víc. Otec potřeboval cosi napsat a současně bylo třeba něco vystěhovat, protože se mělo malovat. Babička a máma stály na svém, že je to neodkladné, ačkoli nebylo. Otec: „Nezapomeňte na sto pětadvacátý dodatek ústavy.“

Pedant by - po čase - vypracoval skutečné dodatky. Sto by jich bylo. Ale to tátu nenapadlo - a stejně by se jejich seznam neměl chuť učit. Ostatně to byla recese a svého času mě ji napadlo převzít; teprve v jedenadvatém století. A pozdě. Tenkrát v tom ještě tkvěla exotika zakázaného Západu a snad i kontroverze. Dnes ne. Dnes už zdaleka každý nechápe, co je recese, a použiju-li tátův vtip, uslyším: „Dobře, ale vztahuje se ten dodatek 33 i na Českou republiku?“

Anebo jsem jel kamsi tramvají a někdo zhýčkanější koukal na tramvaj s pohrdáním a já klidně: „Šimek a Grossmann tak taky jezdili. To nevíš?“ Vrtění hlavou, že ne, a já: „A mohli, znali pětatřicátý dodatek.“

Při podobných žbleptech ale musíte zachovávat krajně zachmuřenou tvář (ústavního soudce) a veledůležitě dodat. „Viděl jsi právní drama Firma?“
Přikývnutí.
„Tak víš, že tam ten 35. dodatek vytáhnou. Když je mizera v úzkých.“

Odvažuji se podobné triky vybalit dokonce i na advokáty. Tak třeba jednou jsme řešili nějaké dědictví a něco „neštymovalo“, ale doktor práv byl kamarád, a tak povídám: „Ale tvůj kolega Kindl na to nedávno aplikoval pátý dodatek.“
„Co-o?“
„A spor vyhrál.“

Ticho. Až po dlouhé chvíli váhání se ozval: „Že jsi to ty, provedeme převod jinak.“ Měl jsem vyhráno. A nedávno jsem jedl polévku v jedné jídelně a nechutnala mi. Zbaštil jsem všecko, ale nedalo mi to a šel jsem pak za kuchařem, ačkoli do kuchyně civil z hygienických důvodů nesmí. Povídám: „Pánové, podle sedmého dodatku smím s váma mluvit ve dveřích a vznáším výhradu a je to mé plné právo, viz causa Ženíšek.“ To už kuchař přišel - a já: „Co dneska servírujete za polívku? To byla akorát náhoda?“

Už mě znal (i ty mé humory) - a prý: „Ale pane Vomáčka. Podle druhého dodatku budete u nás jíst i dál. Vše, co vám předložím. Až do září.“
„A pak?“
„To taky… Budete muset pořád jíst všecko.“
A já: „A to je, pane Pašek, také nějaký dodatek?“
„Ne. Vomáčko, to je přímo zakotveno v ústavě.“
A tak tam jím dál.