Z vesnice jsme měli půjčeného „maňáska“. Kdo neví, co je to maňásek, ať se přihlásí. Maňásek je z prken vyrobené plavidlo, které se z dálky podobá kanoi a není to kanoe, je to něco, co se furt převrací a na čem údajně jezdívali po Sázavě kdysi trempové. Jo, a kdybyste se chtěli podívat, jak takový „maňásek“ vypadá , najdete ho ve Vodáckém museu ve Zruči nad Sázavou, z jejichž stránek je i tento obrázek .

Pak lépe pochopíte následující text. Ovšem takovouhle frajeřinu, jako je ten maňásek na obrázku, to my jsme neměli. Tan neše byla hřebíky stlučená ze starých prken, jak už to tehdy chodilo. Jo, a nevěřte moc fandům „maňásků“ že je jednoduché na něm jet i na tekoucí vodě, tedy řece. My jsme se většinou vyklopili na rovné hladině Lipenské přehrady už po pár desítkách metrů.

Byl jsem tedy opatrně posazen do maňáska, nohy přehozené - tedy spíše rozhozené přes borty, kamarádi vlezli do vody a, brodíce se občas po prsa ve vodě, občas plavouce (nebo plavajíce?), dopravili mne do vesnice.

Tetička Pavla a Luboše, přilákána informacemi, které se šířily od dětí pozorujících naše připlouvání z mostu, přiběhla. Žena zkušená okoukla moudí i mravence a zavelela, že se jde ke staré Dymáčkové. Nebo jak se nějak podobně jmenovala. Prostě do chalupy místní léčitelky, bylinkářky a vůbec vědmy. Což byla za komunistů v té době sice živnost sice přísně zakázaná, ale o to na venkově více vyhledávaná.

Polonesen jsem byl dopraven do šumavské chaloupky, do kuchyně pod starými trámy a položen roznožmo na venkovskou postel vystlanou pruhovanou duchnou a opatřenou bytelnými čely.

Stará Dymáčková byla dle mne, šestnáctiletého, děsně stará, takže jí muselo být už víc než čtyřicet. Odborným zrakem prozkoumala místo doličné, pokývala hlavou a zapálila si na to Partyzánku . Pak se rozhlédla a z přeplněné sednice vyhnala všechny, co tam neměli co dělat. Dle jejího mínění. Takže jsme tam zbyli skoro sami. Oproti původnímu stavu. Byli jsme tam jen já, Dymáčková, Pavlova teta co mne tam doporučila a nemohla si průběh léčebné kúry pochopitelně nechat ujít. Potom pochopitelně moji čtyři kamarádi . A taky několik dalších místních dam. Jakéhosi dědu, který bafal z fajfky a v koutě si četl „Obranu lidu“ a několik dětí tak do deseti let, které nebyly u tohoto drsného živlu ještě považovány za skutečné lidi, nepočítaje. No, říkám, místnost se skoro vyprázdnila, bylo nás tam jen asi dvacet.

Dymáčková vytáhla odkudsi veliký kus vaty, zpoza závěsu na almárce jakousi mírně usmolenou láhev, pořádně si lokla, pak si krkla, pochválila si to a pak část té tekutiny co byla vevnitř té lahve nalila na ten kus vaty. A opatrně zacházejíc z mým moudím, se zkušeností zralé ženy je nadzvedla a podložila. Namočenou vatou. Pálilo to a chladilo.

Mezi oběmi hlavními dámami se rozvinula odborná diskuse , jaká se velice často vede nad raněnými , když se čeká, jak to dopadne, sestávající z popisů toho, koho už a kam kdy podobný mravenec kousl, a jak to dopadlo. Hojně se tam vyskytovala slova jako nemocnice, hodnocení, že „celý mu to zmodralo a zčernalo“, „jo, jó, měl chudák namále“ a podobné řeči.

Potom dotyčná vědma přinesla jakýsi lektvar podobný kolomazi a najednou z ničeho nic mi jej plácla rovnou tam. Uáááá, to to pálilo!!! Když jsem se cukal, obě venkovanky mne přidržely na posteli, ruče jak zkušené ošetřovatelky mne zkrotily a za chvíli Dymáčková zalovila dole a s malým ale bolestivým škubnutím vytrhla mravence z místa, kde se zakousl.

„Mrcha,“ pravila, otevřela dvířka kachlového sporáku a hodila trapiče tam.

„No, a odkuď seš, mladej?“ zahájila venkovský výslech třetího stupně. Když jsem se pokoušel dát nohy k sobě, byl jsem rázně napomenut, abych ležel klidně, tak jak jsem, hezky roznožmo, že musíme všichni počkat až to trochu splaskne.

I setrvali jsme v delším srdečném rozhovoru, který ze všeho nejvíce zajímal obě dámy. Asi tak hodinku a možná i dýl. Otok splaskával a když jsem se pokoušel se nějak nenápadně zeptat, jestli to nebude mít na ten orgán nějaký dopad, obě ženy se podívaly ne sebe, jako by na něco vzpomínaly, zahihňaly se a řekly že určitě ne. Otok konečně skoro splaskl. A poděkovali jsme a šli jsme domů.

Václav Vlk st

_____________________________________________________________
A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si. Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/