Při výběru míst, kde by člověk mohl potkat příslušnou krásnou a intelektuálně založenou dívku, která ví, že svlékati se před malířem není nic špatného, že to je součást tvorby, že je to skoro umění, je nutno postupovat uvážlivě. Musí to být místo, kde se podobných dívek vyskytuje dostatečné množství. Musí tam být také čas a prostor pro navázání konverzace, při které lze vysvětlit, že nám jde hlavně o umění.

Nakonec jsme zvolili podle našeho názoru naprosto dokonalé místo: Zlatou uličku na Pražském hradě. Čtenáře upozorňuji, že se to odehrálo asi před čtyřiceti lety. Dnes by si tam sedl na zem se skicákem a tužkama jen šílenec, který se chce nechat dobrovolně ušlapat davy turistů. V těch minulých dobách nebezpečí být ušlapán od turistů ze všech německy nebo rusky mluvících států případně od šikmookých mužů, ověšených ze všech stran fotoaparáty, nehrozilo.

Přesto jsme nedosáhli dokonalého úspěchu. Neuvědomili jsme si, že v době našeho raného mládí se jako turisté na pražském Hradě vyskytovaly vedle Němců z NDR a západních Němců, kteří v Praze pořádaly neoficiální „Deutsche familietreffen“ často s přídavkem „Sudetten“, hlavně školní výpravy prvního stupně ZDŠ, kde se žádné dívky klenuté na patřičných místech nevyskytovaly a navíc byly ty výpravy vedeny brýlatými a ostražitými učitelkami, u nichž bradavice na nose nebyla výjimkou, ale spíš pravidlem. Dále pak Hrad okupovaly ponejvíce družební zájezdy kováků a ocelářů někam a pak zase nazpátek a neskutečně početné výpravy našich družstevních zemědělců. V zástupech družstevníků se skládalo z množství ruměných venkovanů, na dálku jemně vonících slivovicí a dále tetek se šátky uvázanými pod bradou. A s černými sukněmi s množstvím bílých spodniček a s černými botkami na nohou. Výpravy byly proložené občas i mladými junáky s ohrnutými rádiovkami na hlavách a jejich lepými, leč hlídanými společnicemi. Mladé obyvatelky socialistického venkova se vyznačovaly téměř jednotným oblečením. Dole černá sukně, nahoře průhledná silonová blůzka, pod kterou viděl i slepec ramínka od spodních silonových košilek a neuvěřitelně růžové podprsenky typu „Nina Jekaforovna“. Ty na nás působily jako antiafrodiziakum. Krásná mladá intelektuální nehlídaná dívka prostě nikde v dohledu. Netrefili jsme tu pravou dobu. A přitom v hlavě stále zněl onen dekadentně nemravný verš, který mnohé sliboval, stane-li se člověk malířem :

„Pan malíř maloval,
barva mu houstla.
Hej pane malíři!
Já bych si šoustla!“

Nedalo se nic dělat, cestu k uměleckému mistrovství bylo nutno svěřit do rukou odborníkům. Kursy kreslení nebyly ani tak drahé a navíc bylo dole na přihlášce napsáno drobným ,ale nepřehlédnutelným písmem:Kresba podle živých modelů!

Mladá dívka, také čekatelka na slávu výtvarné umělkyně, s kterou jsem se sešel v malířských kursech pořádaných Národním divadlem pod vedením Mistra Svobody, mi potvrdila, že kreslit podle živé modelky jinak než tady v kursu, je nesmírně obtížné. I když tam „krásu bez závoje“ představovaly již poněkud faldovatější dámy.

„Já když chci malovat akt,“ řekla zamyšleně, když jsme kreslili okvětní lístky gladiol, jejíchž záhyby připomínaly některé tvary místních kursovních modelek, „tak to mám úplně nejtěžší. Mně se nechce svlíknout žádná. A mužský akt? Taky jsem to zkusila, ale s mužskejma není kloudná řeč o umění . Taky se nakonec nikdy nemalovalo.“ Vzdychla. „Dokonce jsem to zkoušela malovat sama sebe před zrcadlem. Hrozný bylo už vůbec sehnat tak velký zrcadlo. Ale ani tak to nejde. Já jsem si nikdy nepamatovala, jak jsem stála těsně předtím, než jsem udělala pár tahů na papíře. A s modelem, který ani na chvíli nepostojí, s takovým se vůbec nedá pracovat.“ rozčilila se najednou při vzpomínce. Kreslili jsme gladioly a dumali o tom, jak je život umělce těžký.

Problém mne cela a plně zaměstnával. Skoro jsem proto nevnímal, když mne pak dotyčná dívka večer na Václavském náměstí cestou domů přesvědčovala, že bychom mohli stát jeden druhému modelem. Oba jsme umělci, tak co?! Díval jsem se na mladičkou budoucí umělkyni, jak si v zamyšlení jemně na tváři vymačkává podebraného uhra a neměl jsem se k vyjádření. Nedocházelo mi že je možno jedním vrzem získat jak modelku, tak že je v mých silách zbavit koneckonců uměleckou kolegyni problémů s nedostatkem vhodného mužského modelu i s pletí. Dnes už bych to věděl. Jenže ta tehdejší mladičká malířka už bude těžko trpět pubertálním akné a potom, v určitém věku se člověk nejraději svléká potmě. A potmě se malovat nedá.

Protože jsem mlčel jak pařez, už nikdy svou nabídku neopakovala. V hodinách kurzu si ode mne odsedla a malovala s urputnou zaujatostí gladioly a karafiáty.

Tehdy jsem netušil, že když chce člověk být malířem, musí znát a umět „mnoho a mnoho věcí“. Nejen to, jak dobře prstem rozetřít uhel po čtvrtce, aby vznikl krásný souvislý stín, nejen to, jak se fixuje už namalovaný obraz. Zanechal jsem ten večer roztrpčenou adeptku slávy před automatem Družba a pln vážných myšlenek jsem vyrazil k domovu kymácející se tramvají číslo 3.

„A máme to! Je po problému s modelkama!“ jásal mi v ústrety mi doma v pokoji, proměněném v ateliér, přítel Jan. „Co máme?“ divil jsem se. „Ona je tady někde ňáká ženská?“ rozhlížel jsem se. „Anebo přijde?“ zadoufal jsem.

„Co máš pořád se ženskejma! Máme kšeft! Bezvadnej! Vynikající! Budeme pro naše divadlo (tím myslel amatérské divadlo, kde hrál na basu) kreslit plakáty a pozvánky. A taky budeme dělat výpravu!“ těšil se Jan.

„Výpravu kam?“ nechápal jsem. Pro mě existovaly výpravy buď horolezecké, nebo na severní pól, případně husitské výpravy proti křižákům.

„Výpravu nikam! Výpravu čeho! Výpravu, tedy jako scénu a kulisy a tak! Budeme umělecky vytvářet výtvarnou stránku divadla!“

„Aha, budeme dělat kulisáky,“ mračil jsem se.

„Mistr Svoboda je u tebe kulisák?!“ zařval Jan , narážeje na moje vzdělávání ve výtvarných kursech .

„No, to není…“ bránil jsem se chabě.

„Tak popadni štětce a začni!“ nařídil mi a přistrčil ke mně hromadu balicího papíru. Napnul jsem velký kus přes nedokončený obraz „Saxofon“ z plánovaného cyklu Jazz a začal psát: Divadélko Olympic si Vás dovoluje pozvat na své představení … To, co teď tvořím, myslel jsem si, to tedy rozhodně „Slunečnice“ nejsou. Ovšem, taky si asi nikdy neuříznu ucho, usoudil jsem a dal se do práce.

No a když jsme ty plakáty na divadelní představení nakreslili a chodili je vylepovat po Praze – kdeže by někdo něco takového tisknul!! , tu přistoupila zvědavá dívenka, cože že jako je to za divadlo a kde že hraje, tu nás pozorovaly jiné dvě krásky a večer pak přišly na představení a pak už nebylo tak těžké nějakou tu modelku získat. Jenže jak to pravdivě říkala ta mladá nadaná umělkyně v kursech. S chlapama není skutečně žádná pořádná řeč o umění. Vždycky to skončilo jinak. A někdy dokonce i tak, jak jsme si přáli.

Na druhé straně při dlouhých vysedáváních ve dvou na lavičkách v době,kdy se ústa věnovala předepsanému a očekávanému ukecávání, ruce šmátralky se zabývaly vlastní činností, ale mozek jinak nebyl příliš intelektuálně zaměstnáván, člověk získal mnoho informací sledováním krajiny . Sledoval členitost terénu, barvy zapadajícího slunce, večerního stmívání a podezřelého kumulatění mraků, pozorovaných s podezíráním ,zda nezačne , sakra zrovna dneska večer, pršet .

Akty ne, ale krajinky my docela šly. Ještě mám jednu pověšenou doma na stěně. V kvalitním rámu. Kvalita přeci patří ke kvalitě, ne?

Václav Vlk st

Knížky můžete objednat zde.