BAJKA: Dědovo koryto
„Potřebuji ho pro děti,“ volala svině. „Mějte ohled na děti! Jak můžete být tak bezohlední!“
Když už bylo koryto ztraceno pod těly všech zájemců, objevil se jakýsi stařec celý pobryndaný jídly, která měl za posledních sto dvacet let. Směšně se šoural ke korytu a třaslavým hláskem volal: „To koryto je moje! Syn mi ho slíbil v jedné klasické básni, protože rozbíjím nádobí. Já z ničeho jiného než z koryta jíst nemohu! Slyšíte! Pusťte mě k mému korytu! Mám na ně lékařské doporučení.“
Zvířátka se srdečně rozesmála nad tou blbostí.
„Kuš, dědku!“ vykřikla ropucha. „Důchod ti nestačí? Myslíš si, že musíš vyžrat všecko!“
„Za svoji stranu navrhuji,“ ozval se had, který se táhl podél koryta z jedné strany na druhou, zleva doprava, „hoďme ho do potoka, ať se umyje!“
Děda se raději dal na ústup.
„Koryto, koryto,“ bručel, „teď vidím, že to byly jenom takové předvolební sliby. Ba ne, bez členství ve straně se k němu nedostanu ani s lékařským potvrzením.“
Naučení: Klasici si všecko představovali moc jednoduše.
