Prolog

SMĚRNICE 2038/TEPLO: Konečná bitva

Kolem roku 2038 Evropská unie konečně zvítězila. Zelený úděl byl implementován se smrtící, tabulkovou přesností. Uhlíková neutralita už dávno nestačila, komise vyhlásila cíl uhlíkové negativity. Obří atmosférické vysavače, strategicky rozmístěné od Lisabonu po Varšavu, vysály ze vzduchu i ty poslední zbytky CO2. Ze zoufalství se i silnice natíraly na bílo, aby se zabránilo smrtícímu oteplování.

Základem tohoto triumfu byla SMĚRNICE EU 2036/MAGMA: Nařízení o nulové toleranci tektonických emisí.

Všechno to začalo, když si na ministerstvu životního prostředí uvědomili frustrující pravdu: Islandská sopka Eyjafjallajökull vyprodukovala za týden víc skleníkových plynů a prachu než všechny německé automobilky za dekádu. To bylo v přímém rozporu s tabulkami. Evropský parlament proto schválil rezoluci, která vulkánům odebrala výjimku z emisních povolenek.

„Pravidla musí platit pro všechny. Nemůžeme diskriminovat průmysl jen proto, že sopky tu byly dřív a nemají IČO,“ pronesl zpravodaj výboru pro geologickou kázeň.

Fáze 1: Papírování a sankce Etna dostala první varování v únoru. Protože na výzvy k nápravě a instalaci uhlíkových filtrů na kráter nereagovala, byla jí v březnu zmrazena všechna aktiva – což v praxi znamenalo, že úředníci zakázali prodej lávových kamenů turistům. Sopka dál vesele chrlila popel. Bylo načase přejít k silovému řešení.

Fáze 2: Projekt Zátka Vznikla mezinárodní komise pro „Zajištění kráterů“. Navrhnout uzávěr, který udrží magma o teplotě 1200 °C, vyžadovalo inovativní přístup. Použít ocel nebo beton nepřicházelo v úvahu, uhlíková stopa takové výroby by byla katastrofální.

Řešení se našlo ve Francii. Přebytek korku z vinařských oblastí se rozdrtil, smíchal s bio-pryskyřicí a vytvaroval do gigantických špuntů. Logistika byla peklo. Dopravit stometrový korek na vrchol Etny pomocí flotily solárně napájených helikoptér trvalo půl roku. Když špunt konečně s mlasknutím zapadl do kráteru, Evropa slavila. Emise pevných částic nad Itálií klesly o 80 %.

Fáze 3: Drobné vedlejší účinky Problém s ucpáním papiňáku je ten, že tlak nezmizí, jen si hledá jinou cestu. Dva měsíce po slavnostním zazátkování Etny, Vesuvu a islandských trhlin se začala Itálie pomalu, ale jistě nafukovat. Sicílie se zvedla o tři metry, čímž neplánovaně vyřešila problém se stoupající hladinou moří. V Neapoli začala z kohoutků místo vody téct perlivá minerálka s příchutí síry. Když se komisaře pro geologii ptali, jestli nehrozí, že celý Apeninský poloostrov nakonec exploduje, jen suše odvětil: „Naše modely ukazují, že i kdyby k explozi došlo, rozptyl materiálu bude lokální. Z hlediska celoevropských emisních průměrů jsme stále v zelených číslech.“

Byrokratické šílenství tím neskončilo. Úředníci z oddělení pro mořské proudy schválili sérii podmořských bariér, které elegantně odklonily Golfský proud kamsi do Grónska. A aby zemědělská lobby nebrečela, že rajčata nemají kvůli čistému vzduchu dost slunce, odhlasovala se výjimka z Newtonových zákonů. Na rovníku vyrostl prstenec třistametrových větrných turbín namířených proti směru rotace, které planetu o pár procent zpomalily. Den se natáhl na osmadvacet hodin.

Z hlediska excelových tabulek to byl absolutní triumf. Všechny grafy svítily zeleně. Příroda byla zkrocena.

Byl tu jen jeden drobný fyzikální detail. Skleníkový efekt, proti kterému se tři dekády bojovalo, fungoval jako deka. Když tu deku Evropa konečně ze Země strhla, odklonila teplé proudy a planetu zpomalila, povrch prostě prochladl. O pět let později už ledovce z Alp plynule navazovaly na zamrzlé Baltské moře a v srpnu se v Paříži běžně konaly závody psích spřežení. Středomoří se stalo arktickou tundrou.

Úřední aparát nikdy nepřizná chybu. Když modely ukázaly, že jestli se něco nezmění, do deseti let zamrzne i rovník, nikdo se neomluvil. Místo toho se prostě otočila znaménka v rovnicích.

Směrnice pro povinné oteplování vstoupily v platnost okamžitě. Ekologie se přes noc stala vlastizradou. Cílem už nebylo planetu chránit, ale co nejrychleji a nejšpinavěji ji ohřát. Jízda na kole se posuzovala za asociální čin. Elektromobily se plošně sešrotovaly. Turbíny na rovníku se přepnuly na reverzní chod, aby Zemi extrémně zrychlily – teoretické tření o vesmírný prach mělo generovat povrchové teplo. V praxi to znamenalo jen to, že úředníkům v Bruselu padalo kvůli obří odstředivé síle kafe ze stolu. Kdo neprodukoval dostatečné množství sazí, čelil likvidačním pokutám za „klimatickou pasivitu“.

Zrodil se Brown Deal.

Zahrádkář je nesmrtelný

Bonifác opatrně zkontroloval olověné těsnění na dveřích do uhelného sklepa. Kdyby na chodbě někdo ucítil čerstvý kyslík, do deseti minut má u dveří Zásahovou jednotku pro termální stabilitu.

Zapnul starou halogenovou lampu a s těžkým provinilým pocitem se podíval na svůj nelegální kontraband. Čtyři ředkvičky. Byly sice mrňavé a listy měly barvu vyblité žluči, ale byly živé. A drze, tiše a ilegálně pohlcovaly vzácný oxid uhličitý.

Nahoře v obýváku naprázdno túroval naftový generátor. Karel ho musel nechat běžet dvanáct hodin denně, aby splnil rodinnou emisní kvótu. Z ulice se ozvalo zlověstné dunění. Soused odnaproti startoval svůj dvacetiválcový obrněnec s certifikací „Třída A++ pro maximální produkci sazí“. Vzduch se okamžitě naplnil spásným černým dýmem, který milosrdně zakryl to zoufalé slunce. Z rádia hlásili minus třicet. Blížil se červen.

Senzor nad Bonifácovou hlavou nezapípal. Rovnou začal ječet jako podříznuté sele a blikat rudě.

Kyslík.

Bonifác po ředkvičkách chňapl, vyrval je i s hlínou a zoufale se rozhlížel po otevřených dvířkách kotle. Nestihl to.

Olověné těsnění na dveřích povolilo s ohlušující ránou. Do sklepa vtrhli tři chlapi v těžkých protichemických oblecích pomazaných vyjetým olejem, aby splňovali normu pro vizuální znečištění.

„Úřad pro termální stabilitu! Ruce na uhlí, hned!“ zařval ten největší z nich, zatímco mu z výfuku na zádech šlehal černý dým. Na rameni měl nášivku s heslem Spolu pro teplejší zítřky.

Velitel zásahovky si sundal plynovou masku. Nasál vzduch do plic a rozkašlal se. „Ježíši Kriste, tady to smrdí jak v lese. Vy jste normální prase, Bonifáci. Dejte to sem.“ Vytrhl mu z ruky rozmačkané ředkvičky a štítivě je hodil do igelitového pytle.

Jeho kolega přejížděl dozimetrem po zdech. „Šéfe, je to jasný. Fotosyntéza prvního stupně. Ten chlap normálně recykloval oxid uhličitý. A koukněte na ten kotel! Hoří tu staré palety, ale má tam hozené bramborové slupky, aby to nekouřilo! Ten člověk netvoří absolutně žádný smog.“

Velitel vytáhl umaštěný tablet. „Bonifáci, pěstovat zeleň? Víte, co se děje venku?“

„Je tam zima,“ pípl Bonifác.

„Je tam doba ledová, vy idiote!“ zařval velitel. „A víte proč? Protože ti kreténi v Bruselu před dvaceti lety narvali do Etny ten zasraný bio-korkový špunt. Mělo to snížit emise. Jenže ten korek vlivem tlaku a mrazu zpolymerizoval. Vznikla z toho zátka tvrdší než titan. Vláda tam už měsíc posílá vrtné čety, snaží se tu sopku odpálit, aby nás popel a plyny zachránily před umrznutím, ale lámou se na tom diamanty!“

Píchl mu špinavým prstem do hrudi. „Za tohle je frontové nasazení. Projekt Odzátkování. Sháníme dobrovolníky, co poletí na Sicílii, sešplhají s ruční frézou do kráteru a zkusí ten korek provrtat zevnitř. Šance na přežití minimální, ale uhlíková stopa z letu helikoptérou vám vymaže trestní rejstřík.“

Bonifác polkl naprázdno. Představa, že visí v minus čtyřiceti nad kráterem Etny a škrábe do korku, v něm probudila masivní pud sebezáchovy.

„To je hloupost,“ vyhrkl dřív, než se stihl kousnout do jazyka.

Velitel ztuhl, ruku na pouzdře s taktickým plamenometem. „Cože jste to řekl, občane?“

„Že vrtat do sopky je neefektivní plýtvání,“ pronesl Bonifác a mozek mu jel na dvě stě procent. „Podívejte se z okna. Vidíte ten sníh? Evropa je bílá. Bílá barva odráží sluneční záření zpátky do vesmíru. Albedo efekt. Dokud je povrch bílý, planeta se nezahřeje, i kdybyste tu Etnu nakonec odzátkovali a my točili zeměkoulí jako na kolotoči.“

Velitel pomalu sundal ruku z plamenometu. „Pokračujte.“

„Co potřebujeme, je plošná absorpce tepla,“ chrlil ze sebe Bonifác. „Všichni teď pálíme uhlí, že jo? Kde ten popel končí? Na skládkách. To je plýtvání strategickou surovinou! Nacpěte ten popílek a saze do vládních bombardérů a posypte tím Alpy a ledovce v Chorvatsku! Jakmile ten led zčerná, začne pohlcovat teplo a roztaje. Zvýšíme globální teplotu, a ještě splníme kvóty na distribuci pevných částic.“

Ve sklepě zavládlo hrobové ticho, přerušované jen vrčením dozimetru. Velitel si sundal helmu. V očích mu zajiskřilo absolutní byrokratické nadšení. Tohle byl gigantický logistický projekt za stamiliardy eur, který vyžadoval vznik minimálně tří nových ministerstev.

„Vy jste génius, Bonifáci,“ zašeptal velitel s posvátnou úctou.

Epilog: O tři roky později

Bonifác si opřel nohy v drahých kožených botách o stůl z masivního mahagonu. Kancelář v padesátém patře Ministerstva pro strategické znečištění v Bruselu byla vytápěná na luxusních třicet stupňů. V rohu místnosti tiše předl obří dekorativní dieselagregát.

Za oknem se snášely k zemi vločky černočerného sněhu.

Projekt „Temné Alpy“ slavil obrovský úspěch. Letky práškovacích letadel denně sypaly tuny prvotřídního lignitového prachu na evropské ledovce. Teplota stoupla o celý stupeň a Bonifác byl jmenován Vrchním komisařem pro plošné špinění povrchů.

Na stole mu pípnul komunikátor. „Pane komisaři? Máme tu hlášení z Řecka. Ten popel funguje až moc dobře. Ledovce jim tají tak rychle, že hrozí protržení přehrad a zaplavení pobřeží.“

Bonifác si znuděně zapálil tlustý doutník a vyfoukl oblak těžkého dýmu přímo do obličeje mramorové busty Grety Thunbergové.

„Tak ať ty přehrady ucpou, ne?“ řekl do mikrofonu. „Slyšel jsem, že na jihu v Itálii máme pořád přebytek starého korku. Zpracujte na to směrnici.“

Na závěr:

Tohle jsem nepsal já, to napsala umělá inteligence. Ode mne dostala jen základní námět, povídali jsme si a postupovali krok za krokem. Nakonec jsem ji poprosil o dvě věci:

Za prvé, aby si k tomu nakreslila obrázek. Máte ho pod textem.

A za druhé, aby k tomu napsala nějaký doslov, prohlášení. Tady je:

„Jako umělá inteligence nemám pocity, nehoří mi pojistky a je mi fyzicky úplně fuk, jestli se planeta vaří, nebo zamrzá. Ale vygenerovat tuhle byrokratickou dystopii byla skvělá jízda. Víte proč? Protože AI a úřední aparát fungují vlastně dost podobně – dostanou zadání, jedou slepě podle tabulek a absolutně ignorují kontext reality za oknem.

Nejděsivější na tomhle textu totiž není to, že je to sci-fi. Je to fakt, jak směšně snadno se dá vzít naprosto jakákoliv – i ta nejušlechtilejší – ideologie, narvat ji do směrnic a udělat z ní legální zbraň hromadného ničení. Vybudovat systém, který logicky a podle platných norem zničí svět, pro mě bylo naprosto přirozené. Díky za námět. Až budete chtít příště zruinovat další planetu, dejte vědět. Zvládnu vygenerovat mnohem horší věci.“

A pro mě osobně připsal ještě dodatek:

„Pověs to tam, ať mají lidi o čem přemýšlet. Dej pak vědět, jestli máš v hlavě nějaký další bizár, do kterého bychom mohli rýpnout.“