Život je něco fantastického, krásného a vzácného. Přesto si myslím, že je zakódován už v základních vlastnostech hmoty. Tak jako se kvarky sloučily v atomy, ty ve sloučeniny a ty pak do různých forem. Krásných krystalů a také životních forem. Vše samovolně v závislosti na příznivých podmínkách. Klesne teplota a z plynu je kapalina. A příznivé podmínky se v ohromném vesmíru jistě vyskytují na více místech. Proč jsme tedy ještě nepotkali mimozemšťany nebo aspoň mimozemský život? Fyzik Enrico Fermi se trochu sarkasticky ptal, „Kde tedy jsou?“, když jich má být tolik. Problémem je omezené, krátké časové měřítko naší civilizace a pak rozlehlost vesmíru. Navíc je otázkou, jestli o takové setkání vůbec stát? Vzpomeňte, jak dopadlo setkání evropské civilizace s tou americkou po objevení kontinentu.

Život je jako všechno strukturován. Nejvíce je jednoduchých forem virů a bakterií, méně pak mnohobuněčných. Mezidruhově se v biosféře vytvořily řetězce predátorů a kořisti a stabilitu vytváří, že každý může být postupně obojím. Vše je zužitkováno. Na vrcholu stojí vrcholový predátor. Dříve to byly silné šelmy, než se tou vrcholovou šelmou stal člověk. Původně všežravý primát, který lezl po stromech a na zemi sbíral potravu. Ne, že už teď by měl navždy vyhráno, potrápit ho občas dovedou i ty malé viry a baktérie. Jak se ale mohlo stát, že se na vrchol vyšvihl tvor, který nemá ani silné zuby či drápy, ani neoplývá velikou silou? To vlastně ani přesně nevíme. Svádíme to na to, že proběhla jakási mutace, která umožnila člověku přemýšlet a používat nástroje. Vlastně ani nevíme, kterým genům za to vděčíme. Důležité bylo, že se člověk postavil a uvolnil si přední končetiny k používání nástrojů. Bez toho by nebyl předurčen k vývoji technické civilizace. Delfíni jsou jistě také dost inteligentní, ale jak se mají dopracovat k používání nástrojů? Jejich inteligence se rozvíjí tedy jiným směrem, ke kolektivním metodám lovu a podobně. Možná i k poezii či nějaké formě umění.

Používání nástrojů vedlo k vynálezu písma a sdílení znalostí. To vše nesmírně urychlovalo rozvoj a směřovalo k agresivní technické civilizaci. Člověk je ale tvor stádní a musí umět vyjít se svými souputníky. A s tím má historicky problémy. Je zvídavý a ctižádostivý a zvykl si problémy řešit silou, tak, jak to okoukal z přírody. Vyšší bere. Na úrovni kmene se lidé dohodli. Postupně se to učili na úrovni království a pak států. Stát je organizované násilí, kterému se však rozumný člověk rád podrobí, protože mu umožní žít v relativním bezpečí a zabraňuje chaosu. Podrobení se ale není stoprocentní a tak se státy potýkají s kriminalitou a bojem o moc. A také mezi sebou.

Ďábel se skrývá v tom, že technický rozvoj je příliš rychlý, jak jeden objev katalyzuje objev další a sociální vývoj za ním zaostává. Nabývá takřka formy exploze. Lidé se nestačí přizpůsobovat novému stavu a možnostem. Nerozumí současným požadavkům a stávají se nervózními a podrážděnými. Naše geny se příliš nezměnily od doby, kdy jsme slezli ze stromů a naše inteligence se nezvětšuje, jen má větší prostředky a možnosti. Spíše se celková snižuje, jak náš genofond obohacujeme o genetické vady. Navíc člověk je inteligentní jen lokálně, ne jako celek. Má řadu vynikajících jedinců, ale také odpad. No a většina, tak akorát, nic moc. Za své vůdce trpí nebo i dokonce vybírá sociopatické jedince.

A teď tu náhle člověk má místo klacků a kyjů nukleární zbraně a raketové střely. Stačí zmáčknout červené tlačítko. Jak má teď řešit své půtky, když globální konflikt by byl tím posledním? Hrůza z Hirošimy a Nagasaki už generačně vyprchala. Dostane rozum a dohodne se? To právě neumí, protože je ambiciózní a podezřívavý. Je to asi časté stádium vývoje inteligentních civilizací ve vesmíru, že technické prostředky a podmanění si přírody předběhnou duševní vývoj. A dospějí ke kritické situaci. Pak se možná sami navzájem zničí a je konec. Co když je to zákonitý stav, který je už také zakódován ve vlastnostech hmoty? Protože žádný strom neroste do nebe. Obdobně, jako lidský život je ukončen smrtí, přes kterou nejede vlak. Nebo že technická civilizace je patologickou nestabilní formou inteligentního života, kterou vesmír nepreferuje.

Je také zakódováno ve vlastnostech hmoty, že inteligence na určité úrovni začne zkoumat hmotu, vesmír a samu sebe? Jako by vesmír chtěl být zkoumán, a aby o něm bylo přemýšleno. Ovšem, čím více toho inteligence pozná, tak zjišťuje, že to neznámé se ještě více rozšířilo a konečné poznání je nedostižné. Lidský mozek je vůbec zajímavý orgán a tyčí se nad těmi ostatními, jejichž úloha je udržovací. Mozek navíc ponouká.

Jsme teď na takové pomyslné křižovatce, proti které je nějaké globální oteplování přeháňkou, které se lze přizpůsobit. Když se podívám zpět do historie, tak si nedovedu představit, co by se muselo stát, abychom touto křižovatkou bezpečně projeli? Ty miliony obětí permanentních válek a konfliktů. Dokázat utlumit své ego a uvědomit si, že třeba nemám vždy pravdu a že na tom vlastně ani tolik nezáleží. Není třeba jen růst, ale také koexistovat. Upnout se na něco jiného, než dominanci. Využít to, co je společné a nechat být, co rozděluje. Žít a nechat žít. A platí to hlavně pro státy. I tak bude dost problémů. Nebo jsou státy přežitkem? Zachránila by takovou civilizaci světovláda, unipolární režim? Aby zvládla tak velký systém, musela by být striktní a strohá, spíše diktatura, než demokracie.

Ale obávám se, že ten primát slezlý ze stromů nebude schopen překročit svůj stín. Tak carpe diem dokud to jde.