Píchnutím do vosího hnízda bylo uveřejnění článku JUDr. Miroslava Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“ v internetovém „Časopise zdravotnického práva a bioetiky“. Málokdy se totiž stane, aby za diskusní článek ve vědeckém časopise byl jeho autor potrestán okamžitou ztrátou místa ředitele Ústavu sociální práce Univerzity v Hradci Králové a navíc ještě ihned odvolán z vědecké rady Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministryně Michaela Marksová (ČSSD) byla článkem „pobouřena“ a „nevěřila svým očím, jak je možné v dnešní době publikovat takový text“ a předseda rady postižených Václav Krása článek označil za příklad „nacistického uvažování“ a lékaře za „následovníky doktora Mengeleho“.

Přitom jde nepochybně o hluboké nedorozumění a osobně jsem přesvědčen, že žádný z kritiků dotyčný článek nečetl a všichni se stali obětí internetové štvanice, kterou dnes dokáže zorganizovat jeden anonymní člověk v pozadí. Celý problém se totiž vůbec netýká sociálně potřebných, za které se staví Marksová, a už vůbec ne tělesně nebo duševně handicapovaných jedinců, jejichž organizaci zastupuje Krása. Při jenom trochu pozornějším čtení článku snadno pochopíme, že se jedná o monstra, česky řečeno zrůdy.

Monstrózní těžká vrozená vývojová vada totiž dává vznik jedinci, který je člověku nepodobný, často nestvůře. která za středověku budila hrůzu a bývala okamžitě likvidována, bohužel tehdy i se svou nešťastnou matkou. O těchto historických aspektech se ostatně JUDr. Mitlöhner ve svém článku zmiňuje a rozhodně nevolá po návratu středověkého práva.

Ne každý porodník měl možnost přivést na svět podobnou příšeru. Já sám jsem porodil snad stovky dětí s rozštěpem rtu, zvětšeným počtem prstů na ruce nebo na noze, s vrozenou srdeční vadou nebo rozštěpem močové roury. Zažil jsem však bohužel také porod novorozence bez hlavy (anencefalus) nebo všelijaké srostlice (jedinci s dvěma hlavami a jedním tělem, s větším počtem končetin nebo hlavu s třema očima). V takových případech se pak rozhodně nebojíme označení „monstrum“, což latinsky znamená zrůdu, nestvůru. Zatímco ty první vrozené vady lze dnes snadno operovat, zrůdy nejsou schopny existence a zpravidla nepřežijí několik hodin nebo maximálně dnů.

A právě o těchto jedincích pojednává kritizovaný Mitlöhnerův článek. Nejsou to děti, o které i při jejich těžkých vrozených vadách rodiče pečují. Doslova píše, že „v současnosti se tyto bytosti, opuštěné vlastními rodiči, izolují v uzavřených ústavech, stranou od ostatních členů společnosti“. Zabývá se medicínskou a filosofickou charakteristikou „lidství“. Člověka chápe jako jednotu nejen biofyzické, ale i společenské bytosti, a právní hledisko by mělo člověka chápat v jednotě obou těchto stránek existence.

Zejména v dobách, kdy neexistovala možnost ultrazvukového vyšetření těhotných, představoval pro nás porod zrůdy na porodním sále vždycky vážné dilema. Samozřejmě udržování podobného jedince za každou cenu při životě snad nikdo jenom trochu rozumný nevyžadoval, i když takzvaná pasivní euthanasie, tedy „nicnedělání“, byla na hraně zákona. Daleko obtížnější rozhodování představovala otázka, zda toto monstrum ukázat matce, nebo jí pouze těžkou vrozenou vadu oznámit. Také tento problém inkriminovaný článek JUDr. Mitlöhnera zmiňuje. Není totiž sporu o tom, že matka rozhodně psychicky lépe snese zprávu o mrtvě narozeném těžce poškozeném plodu než pohled na hrůzu budící zrůdu a navíc ještě rozhodnutí co s ní. Ukončení života tohoto jedince bez vědomí rodičů pak nepředstavuje „nacistické uvažování“ podle Krásy, ale je projevem lidství a ohleduplnosti k rodičům.

Dokonce i církevní právo je v takových případech na rozpacích a váhá těžkým zrůdám přiznat charakter lidství. Povoluje totiž jen takzvaný „podmíněný křest“: „Jsi-li člověk, křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Hrubým nedorozuměním je také podsouvání „povinnosti ženy jít na potrat“, kdyby byl těžce poškozený plod již v průběhu těhotenství zjištěn. O ničem takovém zmiňovaný článek nehovoří. Rozhodnutí je vždycky na straně ženy. Zákonodárce by měl pouze deklarovat povinnost tento zákrok uskutečnit bez ohledu na délku těhotenství.

O nesporně choulostivé problematice zacházení s těžkými života neschopnými zrůdami bylo opakovaně diskutováno v mnoha zahraničních časopisech a také na medicínsko-právní konferenci v Bratislavě v roce 1983. Diskuse jistě bude pokračovat a jsem rád, že JUDr. Mitlöhner k tomu po třech desetiletích opět dal podnět. Škoda jenom, že to špatně pochopil předseda tělesně postižených, ministryně práce a dokonce i rektor univerzity.