Možná nový případ přesvědčí aspoň některé matky, které se snaží uplácet pediatry, aby fingovaly očkování u svého dítěte ve snaze dostat je do kolektivních zařízení.

Epidemii spalniček v naší zemi už nikdo nezpochybňuje, vesele kopírujeme celou Evropu, kde ještě v roce 2016 bylo hlášeno cca 5200 případů, zatímco jen letos v první polovině roku je nahlášeno 90.000 nemocných (kolik jich navíc uniklo diagnostice, se lze jen dohadovat). Je nahlášeno 37 prokazatelně zemřelých na tuto nemoc (opět jen prokázaných, celkový počet bude jistě vyšší). V České republice je to za první pololetí tohoto roku 560 nemocných. Ještě v loňském roce byla Česká republika pro zcela ojedinělý výskyt této nemoci hodnocena jako země bez spalniček, letos již ne.

Nyní bylo oznámeno první onemocnění infekcí tetanem u tříletého neočkovaného chlapce. Dle posledních zpráv je jeho stav stabilizovaný. Smrtnost u této nemoci se i při léčbě odhaduje na cca 50 % - tedy zemře každý druhý, u kterého se nemoc rozvine. Pamatuji si na instruktážní video nemocného touto nemocí na fakultě v době mých studií. Tehdy jsem i přes své přesvědčení po jeho zhlédnutí uvažoval, že euthanasie nemusí být až tak odporný čin.

Je to paradox. Pamatuji všeobecnou paniku při ptačí chřipce, kdy několik případů v Thajsku vyvolalo celosvětovou hysterii, nákupy preparátů v režii Ministerstva zdravotnictví (které skončily ve spalovně), hysterii v letadlech, kdy stačilo mít trochu zvýšenou teplotu a postižený byl obklopen hygieniky v gumových oděvech a dopraven speciální sanitkou na uzavřené oddělení.

Na druhé straně přibývá vlivem fake news matek (a nejspíše i otců), které odmítají své děti očkovat proti nemocem, jež byly díky skvělé práci našich hygieniků zcela vymýceny. Přitom jsou doklady o prospěšnosti snadno dostupné. Kupříkladu dětská obrna – poliomyelitis - byla obávaným infekčním onemocněním, které trvale invalidizovalo postiženého, jenž měl to štěstí, že prvotní infekci přežil. V naší zemi se na tuto nemoc začalo očkovat tzv. Sabinovou vakcínou v letech 1957, aby v roce 1960 nebyl u nás zaznamenán jediný případ.

Nejspíše díky absenci postižených jedinců touto nemocí (dnes jsou to staří lidé, kteří mají jednu nohu zkrácenou třeba o 10 cm a beze svalů), absenci lidí, kteří měli po tvářích a po těle hodně drsné známky prodělaných pravých neštovic, absenci dusících se dětí při záškrtu atd. dospěly některé „matky“ k názoru, že se nic neděje.

Bohužel i lékaři, kteří neměli možnost se s podobnou nemocí setkat, mohou v počátečních stadiích považovat hrozící příznaky za zcela jiné onemocnění, a tak může dojít k fatální prodlevě. Představa, že lékař hned určí správnou diagnosu nemoci, kterou viděl naposledy na nějakém obrázku v době studií, je naivní.

Otázkou zůstává, jaká katastrofa bude natolik významná, kolik úmrtí malých dětí bude třeba, aby se oni „rodiče“ poučili a přestali s bláznivými experimenty u svých dětí, které si - bohužel - nemohly svůj osud vybrat.

Pevně věřím, že onen tříletý chlapec přežije. Bylo by však vhodné, aby jeho rodiče byli dovedeni do nějakého pořadu ve veřejnoprávním médiu, kde by mohli objasnit svůj postoj. A pak jim - celkem oprávněně - předložit účet za léčbu jejich dítěte. Protože to byly - kvůli nim - zcela vyhozené peníze, o které připravili nás všechny v solidárním pojištění.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora