Několik slov ke článku paní Markéty Šichtařové Proč ženy rodí doma.

Autorka ve svém textu nabízí dvě zajímavá témata. Tedy postupně.

V řadě myšlenek s autorkou beze zbytku souhlasím. Sám jsem jako lékař před léty na gynekologicko-porodnickém oddělení zažil období, kdy byli novorozenci od matek striktně oddělováni a předkládáni pouze ke kojení v intervalech, o kterých rozhodoval řád oddělení, nikoli potřeba a touha po kontaktu oněch drobečků a jejich matek.

Sám jsem pak zažil onen přechod na "revoluční" systém zvaný rooming-in, kdy matky mohly mít svá robátka u sebe na pokojích. Neustálý řev citově deprivovaných novorozenců rázem ustal a matky se ke svému vlastnímu překvapení nebývale rozkojily.

Každé matce, která po tom touží, z celého srdce přeji onen "zážitek" domácího porodu. Ale vzápětí nemohu neuvažovat o odpovědnosti za případné nikoli nezávažné komplikace, které při takovém porodu nemusí, ale mohou nastat. Nechci se opakovat, tedy více zde.

Připouštím, a nediskutuji o tom, že porod není chorobný proces, že se jedná o zcela přirozenou záležitost. Porod nevynalezly ani porodní báby, ani ho nevymysleli lékaři-porodníci. Ale to, že tyto profese na tomto zcela přirozeném procesu začaly participovat, o něčem svědčí. Nelze odhlédnout od toho, že i matky toužící po porodu doma se dožadují přítomnosti porodní asistentky. Proč asi?

Uvažujme na chvíli - a bezesporu jen teoreticky - o jistém maximu přirozenosti. Porod je v podstatě zcela přirozená a běžná záležitost, dejme tedy průchod této "přirozenosti". Zrušme porodnice s porodníky, pošleme porodní asistentky na úřady práce a ponechme rodičky zcela svému osudu. Co se stane? Nic jiného než to, že podstatně stoupne míra perinatálních komplikací, v jejichž důsledku výrazně stoupne úmrtnost novorozenců i matek v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Leč buďme objektivní. Jistěže řada matek i novorozenců porod nejspíš úspěšně přežije, ale zvýšený počet těch nepřeživších prostě nelze přehlédnout. Zkrátka se vrátíme o několik set, ne-li tisíc let zpátky. Vivat přirozenost! Vivat svoboda!

Tak, jak je to omíláno v řadě jiných oblastí lidského počínání. Svoboda? Zajisté! Nechť je ale provázena zodpovědností za důsledky onoho "svobodného" rozhodování a počínání.

Autorka pak ve svém textu oslovila i jiný problém který s otázkou domácích porodů nesouvisí.

Souhlasím s tím, že celé těhotenství včetně porodu není jen "technickou záležitostí", kterou by měl řešit jakýsi "opravář" v osobě porodníka. Je nesporné, že v tomto procesu hraje velmi významnou roli i psychika těhotné a posléze rodící ženy. Kdo si tuto skutečnost nedokáže uvědomit, měl by opustit "ars medica" úplně nebo se v rámci lékařské vědy věnovat méně exponovaným oborům, jako je třeba patologie.

Autorka předkládá příklad, který si dovolím citovat:

Jedna má kamarádka čeká miminko. Když byla před pár dny v porodnici na ultrazvuku, lékař jí začal vyprávět, že "…to není jen tak, musíte se dobře hlídat. Měli jsme tu zrovna jednu matku, ta málo jedla, a její dítě pak mělo nádor na mozku."

Především konstatuji, že tato citace nevypovídá o ničem jiném než o nepřehlédnutelné neprofesionalitě onoho jediného konkrétního lékaře. Ten možná dostal jedničku ze státnice z gynekologie, možná i promoval s červeným diplomem, ale … něco takového může z úst vypustit jen naprostý – promiň, vážený čtenáři – naprostý vůl!

Nevím, proč jsem si vzpomněl na anekdotu o Vasilu Biľakovi a o údajném dovětku na jeho krejčovském výučním listu: "Nepúšťať na saka."

Primáři tohoto lékaře bych opravdu doporučil, aby takového "lékaře" nepúšťal na těhotné ženy (a raději na živé lidi vůbec)

Citovaný výrok nelze hodnotit jinak než tzv. iatrogenní poškození těhotné ženy (iatrogenní dle slovníku cizích slov – vyvolané lékařem, jeho neuváženým jednáním, špatným vyšetřením, chybným léčením).

Já sám jsem se kdysi setkal s lékařem – nikoli gynekologem ale odborníkem v oblasti nemocí infekčních (což mu nebudiž omluvou) –, který počastoval ženu s mírně zvýšenými hladinami protilátek proti toxoplasmose radostným sdělením, že porodí buď debila, nebo mrzáka. Nadšení té ženy vskutku nebralo konce. Ještě že se jeho chmurná prognóza nevyplnila.

Souhrnem

1. Domácí porody asi nelze zákonem zakázat. Je třeba ale zdůraznit, že něco takového je bez kvalifikovaného medicínského zázemí značně riskantní. Jsem tedy přesvědčen, že rozumně uvažující porodní asistentka takový risk musí odmítnout.

2. Není-li lékař vybaven dostatečnou dávkou profesionality či spíše empatie, kterou zpravidla získává v průběhu svého života a studium medicíny s tím již mnoho neudělá, lze to s Járou Cimrmanem označit za "marnou snahu se zpěvy". V každé profesi se najde "koukol mezi pšenicí", ale přejme si, aby toho koukolu bylo co nejméně a hlavně abychom se naučili proti tomu koukolu bránit.

Autor je lékař, bývalý gynekolog (a též porodník)