Farmaceutické firmy, lékaři i lékárníci jsou často obviňováni ze spolupráce nikoli na uzdravení pacienta, ale ze snahy, aby jejich nemocný spolykal co největší množství prášků a tím všem zvedl zisky.

Včera zveřejnila svůj článek blogerka Eva Valeria Maxová na serveru blog.idnes (zde). Jako odstrašující příklad uvedla úmrtí 70leté ženy, která užívala značné množství medikamentů na vysoký krevní tlak a vysokou hladinu cholesterolu, které - jak naznačuje - mohly za její smrtí stát. Posléze blogerka zevšeobecňuje ono sepětí lékařů a farmaceutů téměř jako zločinné spolčení.

Jaká je realita? Rád bych se pokusil vyvrátit několik mýtů.

1. Léky nepomáhají, ale spíše škodí

Od roku 1990 se průměrná délka života prodloužila statisticky u mužů o 7 a u žen o 6 let. To je za tak krátkou dobu významný nárůst. Jistě lze nalézt řadu příčin, které za tímto číslem stojí, nicméně dostupnost léků, které významným způsobem snižují některé rizikové faktory, je podstatná. Před rokem 1989 byly některé léky nedostupné, neboť je RVHP nevyráběla a tvrdé valuty na dovoz scházely. Pacienti umírali lékařům, kteří si byli vědomi existence účinného léku v zahraničí a byli zoufalí, že je nemohou podat svým nemocným.

2. Farmaceutickým firmám jde jen o zisk

Každá firma, která vyrábí cokoli, sleduje svůj zisk (nejde o sprosté slovo, ale přirozenou vlastnost). Není jasné, proč by farmaceutický průmysl měl být výjimkou. Podnikání ve farmaceutické výrobě je dvojího typu. Jen pár firem na světě vyvíjí nové látky, drtivá většina vyrábí tzv. generika, což jsou léky, na které již není blokace patentem vynálezce.

Výroba nového léku je nesmírně drahá. Odhaduje se, že dnes stojí vývoj jedné účinné molekuly okolo 5 miliard dolarů. V tomto čísle se skrývá zhruba 350 látek, které jsou postupně testovány a eliminovány, aby jich ve finále bylo vybráno jen pět k bližší studii. Posléze nastupuje jedna jediná k testování na živých organismech, teprve v závěru probíhají i klinické zkoušky. Může se stát, že i po zavedení léku do klinické praxe se objeví takové nežádoucí příznaky, že lék musí být stažen z oběhu (kupř. lék Contegran v Německu v 60. letech 20. století způsobil tragédii v narození několika tisíc dětí s deformací končetin).

Generické firmy nic nevyvíjejí, prodávají již zaběhnutou a otestovanou látku. Jejich náklady jsou promile v porovnání s vývojovými firmami.

Je jasné, že ony náklady se farmaceutické firmě musí vrátit. Proto je cena léku zpočátku vysoká, proto jsou pořádány konference, kde jsou lékaři seznámeni se samotným preparátem a výsledky klinických studií. Je prokázáno, že prezentace na konferenci je daleko účinější, než forma písemná. Na sympoziích je možná diskuse. Považovat pozvání na tyto konference jako úplatek lékařům je laciným obviněním.

3. Vedlejší příznaky léku

Každý lék má své nežádoucí účinky. Panaceum (všelék) neexistuje a nejspíše ani nikdy nebude. V medicíně vždy nemocnému něco dáváme a něco bereme. Čím lepší lék, tím více nemocný dostává a téměř nepociťuje újmu. Popis nežádoucích příznaků je veden snahou farmaceutických firem vyhnout se případným soudním sporům. Proto se uvádějí i příznaky, které se vyskytnou u jednoho nemocného z deseti tisíc (1:10 000). Tím vzniká úctyhodný seznam a současně bohužel i pocit pacienta, že nemůže požití tablety přežít.

Je úkolem lékaře, aby nemocnému objasnil, jaké budou možné nejčastější vedlejší příznaky a jestli je ochoten je snášet výměnou za úlevu v jiné oblasti. Kupříkladu před zavedením léčby migreny triptany nemocní v záchvatu trávili i několik hodin silnou bolestí hlavy a zvracením. Po zavedení moderní záchranné tablety této látky pacient rád přežije krátkodobou závrať za cenu úlevy do 20 minut.

4. Lékové kombinace

Zde je nutno přiznat kritikům značnou část pravdy. Každý lékař - specialista - pracuje ve svém oboru se zhruba 50 různými léky. Po čase se naučí dokonale znát jejich vlastnosti a přesně ví, kdy je má raději vysadit. Co bývá problémem, je tzv. polypragmasie, tedy množství pacientových léků na jiné nemoci, které mohou samozřejmě působit někdy protichůdně, někdy naopak zesilovat či zeslabovat již nasazený lék jiný. Z tohoto důvodu by měla být posílena autorita praktického lékaře, který by měl vědět o všech medikamentech svých nemocných a znát i účinky kombinací. Tuto znalost by však měli mít všichni předepisujcí lékaři, což mnohdy nebývá pravidlem.

5. Některé choroby umíme léčit, nikoli vyléčit

Parkinsonova nemoc - časté degenerativní postižení mozku - je obávanou nemocí, na kterou ještě před cca 25 lety nebyl znám účinný lék. V současné době existuje několik různých léků, kterými jsme schopni jak oddálit konec nemocného (odhaduje se, že asi o 15 let), tak rovněž mírnit nepříjemné projevy choroby, které by jinak vyřadily nemocného z běžného života.

Mnoho psychiatrických nemocí - schizofrenie, bipolární porucha atd. - jsou sice nevyléčitelné, ale při dobré znalosti účinků medikace umí současná medicína postižené lidi vracet do téměř normálního života, umožnit jim vykonávat jejich práci. Bez těchto léků by tito pacienti byli umístěni v uzavřených odděleních psychiatrických léčeben.

Podezírat lékaře a vývojáře léku, že ve snaze o zisk raději podávají či vyvíjejí léky na poléčování než na úplné vyléčení je ničím neopodstatněné tvrzení.

6. Nešťastný cholesterol

V roce 1948 byla zahájena tzv. Framinghamská studie, která zkoumala vliv celé řady faktorů na vznik kardiovaskulárních onemocnění. Tato studie pokračuje dodnes a její výsledky jednoznačně a nevývratně prokázaly vliv vysokého krevního tlaku a vysoké hladiny tzv. nízkodensního cholesterolu na vznik kardiovaskulárních chorob. Léky na snížení hladiny cholesterolu prokazatelně prodlužují lidský život. Mají - jak jsem již uvedl - své vedlejší příznaky a pokud nemocnému lék nevyhovuje, existuje celá řada jiných, které nemusejí mít ony negativní vlastnosti.

Existují samozřejmě i jiné studie, v nichž - zejména jsou-li placeny firmou vyrábějící lék - mohou být data buď nepřesná, nebo vysloveně zkreslená. Každý lékař v ambulanci nejspíše zažil nabídku vstoupit do tzv. "studie", která zkoumá to, co bylo dávno objeveno. Je na charakteru každého lékaře, aby podobné nabídky odmítal a získával informace jen z časopisů s vysokou prestiží, které podobné "studie" nikdy nezveřejňují.

7. Lékař má zájem, aby jeho nemocní brali co nejvíce léků

Tento tradovaný postulát je poměrně obtížné vyvrátit, přesto se pokusím. Jsou nemoci, u nichž je léčba medikamentem nezastupitelná. U bakteriálních infekcí sice můžeme chvíli váhat s nasazením antibiotik, avšak riskujeme rozšíření infekce po celém těle. U těžkých depresí můžeme nemocného přemlouvat, ať si jde zaběhat do lesa nebo s kamarády na pivo. I zde v tomto případě riskujeme, že oddálením léčby může nemocný spáchat sebevraždu.

Jsou však situace, kde je pacientovi nabízena alternativa místo léku. Kupříkladu - u zmiňovaného cholesterolu máme dvě možnosti. Jednak nasazení opravdu striktní diety s úplným vyloučením živočišných tuků, zvýšení pohybu denním cvičením. Cholesterol po delším čase začne klesat a dosáhne zvyklých norem. Druhou možností, kterou volí po zralém zvážení zhruba 90 % pacientů, je ona tableta, která nemá žádné další nároky na komfort nemocného, dokonce mu dovolí dát si i oblíbený bůček s pivem. Obviňovat lékaře, že vyhoví nemocnému a léky předepíše, je falešné a pošetilé.

Současná doba klade na mnoho lidí vysoké nároky, které nezvládají. Objevuje se kvantum neuróz, vyčerpání, depresí. Místo "vypřáhnutí" z tohoto pádícího povozu chtějí lidé v tomto tempu pokračovat a lékař je ten, který je požádán o pomoc. Jistě může nemocnému objasnit, že má změnit místo, vzít si měsíční dovolenou či zajít k psychoterapeutovi. Opět - drtivá většina chce svou tabletku štěstí, po níž vše zlé ustane a lidé mohou dál pokračovat ve svých zajetých stereotypech.

Lékaři v terénní praxi mají své limity a po jejich překročení - tedy psaní stále většího počtu léků svým nemocným - jsou penalizováni. Žádný lékař nemá radost, že jeho nemocný je polykač prášků. Obviňovat je z jakési sadistické radosti při předpisu stohu receptů či je podezírat, že s každým předepsaným balením bohatnou, je pouze a jen nepodloženou domněnkou.