Průkopník porodů přirozených, rozuměj zbavených zbytečné přílišné medikalizace, Frederic Leboyer, tvrdí už dvacet pět let, že je „těžko možné představit si děsivější vstup do života než je ten, který několika posledním generacím vymyslelo porodnictví“. Porod dnes vypadá spíše jako operace, při které téměř vše, co je porodníky označováno za „pokrok“, rodičkám ale především novorozencům škodí.

Typickým příkladem je například nepřirozená a jen pro porodníky vhodná poloha vleže, při které je rodička navíc často i omezována v jakémkoliv pohybu. Ukazuje se, že právě tato poloha je sama o sobě příčinou mnoha dalších následných komplikací. Je prokázáno, že fyziologicky je mnohem lepší, když žena stojí nebo klečí a když se může pohybovat – snižuje se tak úroveň bolesti, zlepšuje průchod krve do placenty a kontrakce jsou o 100 % efektivnější, než kdyby ležela. I v Evropě totiž ženy odjakživa rodily vestoje nebo na porodní stoličce a začaly být vyšetřovány vleže až na dvoře Ludvíka XIV., který byl prostě zvědavý, jak to, co ty ženy mají mezi nohama, vypadá, a tak donutil své lékaře, aby je vyšetřovali v takové pozici, aby na ně i on, za závěsem, viděl.

Každé dítě je vrcholný zázrak na konci miliard let dlouhého vývoje – a v porodnicích se k němu ještě donedávna chovali jako k nic necítícímu uzlíčku na běžícím pásu výroby miminek. Co když ovšem jistá nepoučitelnost dějinami, rostoucí agresivita, nárůst terorismu ale i současná hrozba globální ekologické katastrofy mají své příčiny také ve způsobu, jakým rodíme své děti? Co když skutečně platí, že děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka a jak se k dítěti, když je v děloze a při porodu chováme, tak se i ono bude chovat ke světu? G. Bateson v této souvislosti prohlásil před čtvrt stoletím, že „všichni jsme více či méně poškozeni“. Ukazuje se stále jasněji, že první minuty života dítěte jsou nejzásadnějším obdobím v životě člověka. Pokud dítě nezíská základní jistotu, že svět je bezpečné místo, kde ho milují, pak se začne odvíjet spirála, vedoucí až k agresi a násilí. Medikalizací porodu, tedy oddělením rodičky od jejího přirozeného prostředí, kde je obklopena podivnými lidmi, kteří používají podivné přístroje, aby s ní dělali podivné věci pod záminkou, že to je pro její dobro, jak to příznačně definovala již před lety Světová zdravotnická organizace, ovlivňujeme stav její mysli a jejího těla natolik, že to nevyhnutelně mění i její původně přirozený a snadný způsob, jak by tímto tak intimním aktem prošla. Výsledkem je, že dnes už téměř žádný porodník netuší, jak by mohl vypadat porod bez veškerých vnějších zásahů. Výsledkem jsou porodní komplikace, obrovský nárůst císařských řezů a dnes prakticky běžné použití anestetik, citový chlad budoucích matek, dlouhodobé stresy dětí a vývojové poruchy jejich mozků, a nakonec, v dlouhodobější perspektivě, právě zvýšení běžného i mezinárodního násilí. Jak uvádí dr. Koukolík, „kombinace porodních poruch a odmítnutí chlapce matkou v prvním roce života postihla 4,5% populace sledované řadu let. Tento zlomek ovšem později spáchal 18% ze všech násilných trestných činů. V globálnější rovině se pak zjistilo, že přibližně 6% stále stejných recidivistů páchá 70% nejtěžších násilnických činů“.

Násilí páchané na dětech i v době těhotenství, a děloha je pro plod jedinou a velmi efektivní školou, se nemůže neprojevit. Ona výbušná směs, tedy „díky“ medikalizovanému a odcizenému porodu matkou odmítnutý chlapec s vysokou mírou agresivity, který vyroste v nefunkční rodině, a který neustále sleduje v televizi akční filmy (odhaduje se, že průměrný jedenáctiletý americký kluk už takto shlédl sto tisíc násilných činů), pak dříve či později exploduje. Třetina těchto dětí pak dále selže v pozdější rodičovské roli a vyrostou z nich neschopní, zneužívající a lhostejná rodiče, kteří vychovají stejně agresivní potomky. Další třetina je sociálně poškozená a má sklon chovat se rovněž agresivně.

Ukazuje se, že jak mladý muž, který vyrostl v prostředí, plném násilí, a který pak nevyhnutelně vidí svět černobíle, tak svou moc zneužívající úředník či politik, a ve většině případů i agresivní recidivista, jsou jen lidé, který se narodili s určitou mozkovou poruchou. Kouření a alkohol a dlouhodobější stresy v době těhotenství jejich matek, nízké IQ v důsledku nízké porodní váhy, a celá řada dalších příčin pozdějších psychických problémů v důsledku porodních komplikací ale i předčasných porodů, zbytečných aplikací anestetik, či různých dalších vyšetření matky i plodu, jsou pak skutečnými příčinami pozdějšího násilí. (Zájemci nechť zkusí pročíst několik článků na toto a podobná témata na adrese www.rodina.cz, nebo si najít v jakémkoliv vyhledávači anglické články tak zkušených prenatálních psychologů, jakými jsou např. David Chamberlain, Michel Odent, Marsden Wagner atd.)

Že to s tragédií z 11. září 2001 a současným stavem světa nesouvisí? Ale ano. A jak. Útok na symboly moci a bohatství anglosaské civilizace prokázal, že proti tomuto druhu terorismu neexistuje jiná obrana než prevence, a že biliony dolarů vynaložených na armádu a letadlové lodě by mohly a měly být vynaloženy spíše na transformaci způsobů, jakým rodíme, vychováváme a vzděláváme své děti. A nebylo by to rozhodně tak drahé, jako ty letadlové lodě.

Žádný sebebohatší Američan už dnes nemůže předstírat, že se ho to, co se děje s malými kluky v Jeruzalémě či v Bosně či Nigérii, netýká. Žádný sebelhostejnější Čech si nemůže být jist, že se terorismus jeho hospodě či městu vyhne. Budiž nám všem tragédie z 11. 9. 2001 mementem - je nejvyšší čas začít řešit příčiny, ne jen důsledky globálního násilí.