Pokud by se ona nemoc objevila v naší zemi, což není vůbec vyloučeno, asi jen málo občanů by onu zatím hypotetickou možnost nevyužilo. Důvodem očkování by byl strach z onemocnění s vysokou úmrtností.

Zjednodušeně řečeno, očkování (neboli vakcinace) je systém, kdy je do organismu vpraven oslabený původce nemoci, který vyvolá patřičnou reakci organismu s vytvořením protilátek proti chorobě. V okamžiku setkání očkovaného jedince s infekčním agens je organismus na nemoc „připraven“ protilátkami a nemoci se účinně brání. V drtivé většině případů člověk prakticky nepozná, že se s nemocí setkal, a dokladem je jen zvýšená hladina protilátek v jeho krvi jako doklad, že se o původce nemoci „otřel“. V horším případě má nemoc jen lehký průběh.

5. února 1874 zavedl říšský kancléř Otto von Bismarck povinné očkování proti neštovicím, a to u dětí do dvou let věku, které nemoc ještě neprodělaly. Byla to reakce na epidemii z období německo-francouzské války v letech 1870-71, kdy byla z Francie tato nemoc zavlečena do Pruska, kde na ní zemřelo více jak 60 tisíc lidí. I tehdy musel bojovat s předpojatostí a odporem, nicméně úspěch tehdy překonal veškerá očekávání. Zbývá dodat, že neštovice byly v 70. letech minulého století eradikovány (zcela odstraněny) v programu Světové zdravotnické organizace, na němž se podílel český profesor Raška.

Komunistický režim měl spoustu negativ, o nichž netřeba hovořit. Měl však svá pozitiva a jedním z nich bylo povinné očkování proti nakažlivým nemocem. Málo se ví o tom, že ČSSR v letech 1957-1959 zahájila plošné očkování dětí proti dětské obrně (poliomyelitida), a to vakcinou vynalezenou americkým virologem A.B. Sabinem. V druhé polovině roku 1960 se na našem území již nevyskytl žádný případ. Naše země tak dosáhla jedinečného úspěchu jako první na světě a teprve po nás se postupně přidávaly i vyspělejší západní země. Možná by nebylo od věci, aby se k tématu očkování vyjádřili dožívající postižení senioři, kteří ještě nebyli v programu očkování proti dětské obrně a celý život měli vážné motorické omezení.

Protesty současných odpůrců očkování vycházejí z prostého faktu, že ony nemoci se u nás buď nevyskytují, nebo je jich jen zanedbatelné množství, které je statisticky nevýznamné. Tento fakt dodává odpůrcům pocit zbytečnosti očkování. To, že se choroby u nás momentálně neobjevují, však neznamená, že nejsou hrozbou. Současný globální svět, kdy se jedinec v inkubační době (tedy ve fázi, kdy o své nemoci neví) ocitne za 12 hodin na druhém konci světa, umožňuje nevídanou rychlost šíření nemoci. Žádné, i sebedokonalejší zdravotnictví a kontroly na letištích tento způsob šíření nemoci prostě nezastaví.

Argumentem odpůrců bývají rovněž komplikace očkování. Jak vám sdělí pediatři, jde o nevýrazné potíže, kdy dítě po očkování může být mrzuté, mírně se mu zvýší teplota, vše za pár dní odezní. Závažné komplikace jdou téměř vždy na vrub přehlédnutí již běžící nemoci dítěte, které oslabeno dostává další infekční agens a nemoc může propuknout. Velmi pečlivé testy vakcín prakticky vylučují možnost vadného očkovacího materiálu. Skutečných komplikací je mnohem méně, než je jejich publicita.

Jednou ze základních funkcí státu je ochrana jeho obyvatel. Ohrožení může mít různé podoby, pandemie infekční chorobou je jednou z nich. Striktní dodržení očkovacího režimu u všech obyvatel je v tomto směru více než žádoucí. Při poklesu počtu očkovaných se může stát, že se i očkovaný jedinec setká s masivní infekcí od neočkovaného, kdy mu jeho „ochrana“ tolik nepostačuje. Takzvaná svoboda jedince (většinou jde o rodiče dítěte, kteří brání očkování) narazí na svobodu druhého, který chce být vážné nemoci ušetřen. Pokud by rodina žila zcela osamoceně v lesích a neměla kontakt s civilizací, bylo by možné považovat očkování proti infekčním nemocem za zbytečné. Ve střední Evropě takových míst moc nebude.

Je otázkou, jestli i očkování proti nemoci, která nemá onu pandemickou vlastnost (kupříkladu klíšťová encefalitida), je pouze a jen otázkou jedince a jeho svobodného rozhodnutí. Invalidizace zcela zdravého člověka, který podcenil riziko a byl infikován, stojí společnost nemalé prostředky k jeho životu. Z tohoto pohledu je i „soukromé“ očkování celospolečenský problém.

Je třeba si položit otázku: byli byste klidní, pokud by do školky, kam chodí vaše dítě, bylo přijato dítě z oblasti, kde se vyskytuje virus Eboly?

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora