Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Reaktory jsou zmíněny panem Wagnerem na Kosmonautix cz :

Jak kontrolovat vysloužilé jaderné reaktory ve vesmíru? https://kosmonautix.cz/2025/06/23/jak-kontrolovat-.../

Nebo video na You Tube: V. Wagner: Jaderné technologie pro vesmír [Fyz. čtvrtek, FEL ČVUT]

Reaktory BUK používaly palivové tyče U-Mo, TOPAZ palivové tyče UO2 a čtyři moderační disky ZrH a SNAP-10A moderované palivové tyče U-ZrH. Tyto nízkoenergetické kosmické reaktorové systémy byly navrženy pro krátké mise (∼0,5 kW e a ∼1 rok pro SNAP-10A, < 3,0 kW e a < 6 měsíců pro BUK a ∼5,5 kW e a až 1 rok pro TOPAZ). Deaktivované reaktory BUK byly na konci mise, jejíž délka se pohybovala od několika hodin do ∼4,5 měsíce, vyneseny na skladovací oběžnou dráhu ∼800 km s dobou rozpadu delší než 600 let.

ZrH (zirkonínový hydrid) je v podstatě moderátor pro vesmírné jaderné reaktory díky svým výjimečným vlastnostem, jako je vysoký obsah vodíku, malá absorpční účinnost pro neutrony a schopnost pracovat při vysokých teplotách.

U235 je ve vesmíru neškodný, rozpadových produktů tam bude pár kg. V jedné tuně paliva z tepelného reaktoru je po vytažení 41 kg štěpných produktů. po sedmi letech skladování z původních 41 kg zbude už jen 3,3 kg opravdu radioaktivních štěpných produktů. Na těch Kosmosech bylo 30-50 kg U235

Ale těch pár kilo štěpných produktů je opravdu silně radioaktivních, se samotným uranem se to vůbec nedá srovnávat.

"Reaktor (...) pro generování elektrické energie používal termoelektrický jev"...

Nevím, jak pan autor, ale já jsem si pro jistotu ověřil, zda "baterka" využívající termoelektrický jev opravdu vypadá tak, jak si myslím já, protože to, co bylo v článku, se mi nějak nezdálo. Ukázalo se, že je to docela dobře dohledatelné, např. tady:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Radioizotopov%C3%BD_...

Jinými slovy, TRG je v podstatě krabice se štěpným materiálem, kde jsou jedny konce termočlánků strčeny do štěpného materiálu a druhé vyvedeny do zimy.

To, co je na schématu v článku, je normální reaktor s výměníkem, používaný v elektrárnách.

Nezlobte se, pane autore, ale když něco píšete, není možné takhle stoprocentně spoléhat na ještě nedokonalou AI. Je třeba, aby si to přečetl někdo, kdo tomu rozumí aspoň na úrovni střední školy.

V článku máte odkaz na článek "BES-5", obrázek nahoře je dost nečitelný, ale na fotografii termogenerátoru "Romaška" jsou v řezu vidět i termočlánky. Schéma "LLNL sketch of BES-5" níže v článku je čitelné docela dobře. Z anglické [1] i ruské [2] wikipedie je legálně zdarma. Na ruské wiki je článek o hávárii Kosmosu-954 rozsáhlejší.

Jinak je zajímavé, že reaktory měly systém k vynesení na vyšší oběžnou dráhu. Družice systému s pozoruhodným původním názvem US-A (УС-А, "Kosmos" se jmenovalo všechno možné, v podstatě šlo o číslování družic různých programů, ať už vojenských či vědeckých) byly projektovány rozhodně před dopadem Kosmosu-954 do Kanady, takže obava z platby další tří milionů kanadských USD asi motivem nebyla.

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Kosmos_954

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%BE%D1%81%D...

Zamlčovaným průšvihem je použití munice s ochuzeným uranem, která byla vyvinuta k prorážení pancíře ruských tanků T-72. Tuto munici použily USA při válce se Srbskem o Kosovo a v roce 2023 byly zahájeny dodávky ukrajinské armádě.

Z radiačního hlediska je ten uran neškodný. Ublíží jen posádce zasaženého tanku.

ad "Zřejmě nejlevnější řešení by bylo připojit k nim boostery, které je nasměřují do Slunce."

Nebylo.

K nasměrování do Slunce by bylo nutné udělit těm satelitům rychlost, odpovídající oběžné rychlosti Země v opačném směru - tedy cca 30 km/s. Z Ciolkovského rovnice vyplývá, že takové boostery na chemické palivo by byly monstrózní (přinejmenším tisíce tun).

Mnohem levnější je použít spolehlivé přistávací moduly a snést je na Zem. Dražší možností je odeslání někam do sluneční soustavy.

Jde to i jinak, vynesení až někam za oběžnou dráhu Uranu a zabrždění tam. Tomu odpovídá celkové udělení rychlosti asi 9,5 km/sec.

Je to v knize Šternfeld, Lety do vesmíru, která vyšla poprvé roku 1949 (u nás 1956).

no, na vysoké orbitě s tím opravdu nic neuděláme--nevím o nikom, kdo by se pustil do akce, kde náklady nekonečně převyšují přínos akce. z vysoké orbity opravdu jen tak nespadnou-- to mě spíše děsí tisíce a tisíce různého smetí na nízké orbitě--tam bude zanedlouho opravdu nebezpečno-- hlavně pro budoucí kosmonauty.